ART: Photographer Marie Tomanova “In a letter”

6 Posted by - September 11, 2015 - ART


I live in NYC, Brooklyn. My way here was full of obstacles but as the saying goes, good things come to those who wait. Originally, I’m from Morava, Mikulov. I studied visual art at pedagogical faculty MU and later painting at FaVU, VUT. Suddenly in my 26 years of life, I became an “artist” in Bohemia. It didn’t lead anywhere and I couldn’t find a job. To be honest, nor the opportunities nor the atmosphere of Czech culture met my expectations.

I was so put off by the overall atmosphere of FaVU and the relationships among the artists, that I decided not to take a brush in my hand ever again, and I left for America to become an au-pair. It was an escape, a new path, adventure, discovery. I lived the first year in North Carolina. It was always summer there and everything was huge: houses, cars, roadways, coffee. Everything seemed bigger, everlasting and beautiful! I was overcome by spontaneous waves of euphoria and happiness every time I realized that I live in America!

Throughout the whole first year I kept writing a diary. It was a sort of a therapy. I had to essentially come to terms with my own identity. In retrospect I take that first step as a way to self-knowledge. I wrote so I wouldn’t lose myself in it. I suddenly found myself in a strange country, with different culture, totally cut off of “my” world, with new people, customs, with a clean slate. I could have presented myself differently, because no one knew me. My identity became a creative part of my life. There was only one other Czech in the area and I called home sporadically. The connection with Bohemia was minimal. It was a process which now heavily reflects upon my work.

I moved to the state New York into a Jewish family during my second year of stay. At that time I was still working as au-pair. I used to spend every weekend in The Metropolitan Museum of Art, where the entrance was only $1, and I didn’t know anything else in NY. There I met my current partner, a professor of art. We used to visit galleries on weekends, and one time he took me to an art exhibition of Francesca Woodman in Guggenheim museum. Her work fascinated me and was a milestone in my life. I enrolled in a photography course at School of Visual Arts and affirmed myself that photography was the medium I had been looking for. It became my daily routine to use every free moment with “good light outside” to photograph. My working hours were unfortunately crazy, long and a bit tiresome. Au-pair program wasn’t anything for me; not much freedom, dependence on the family, subordination to their principles. I was going through a period of depressions and the only thing keeping me up was photography. Thanks to the au-pair family I traveled a big part of America, though. I woke up at the sunrise and ran out of the hotel to take photos before I’d have to start working. I photographed myself at a palm tree, on a pavement, in front of a satellite, wherever I thought there was a connection between me and my surroundings. It was very intuitive in the beginning. It was important for me to see myself, see myself in connection with the “new” surroundings in which I had suddenly (I still thought about it like that) appeared. It took me quite a long time before realising and accepting that America was my second home. I needed to see myself there first, so I could understand myself and the place, where I suddenly existed, better.

After two years working as au-pair I moved to NYC by myself.
I rented a room in East Village at a lady whom I’d met in a local café, which I’d used to visit every weekend before meeting with my American boyfriend, who lived in East Village as well. I couldn’t have moved in with him even if I wished so. He wasn’t ready for that step. We still don’t live together after three years of being in a relationship.
So I moved into a flat of Mrs. Ljuba, an amazing artist, with whom I got to talk to after she’d heard me in the café speaking in Czech with my friend. We became close friends. She was my family in NY. She’d been married for a couple of years to an important Czech historian, and in that small café in East Village we found out that we knew the same people. She knew all my professors from FaVU. It’s unbelievable how small the world is.
Our life together unfortunately ended after a year, when she committed suicide due to her lasting depressions.
I came home from work. Her husband, who was visiting NY, was sitting at a table and told me what had happened. It was jut me and him and the heaviness of the situation, almost suffocating us. It was a painful de-ja-vu for me, just like when I’d come home two days before my 16th birthday to my mom sitting at a table and telling me that dad had died. It had been just me and her and that suffocating heaviness of the situation.
I had tried to cope with the death of my dad for a long time. I’m sure that his abrupt departure and the emptiness, which emerged after, have a huge influence on who I am today.

I’m still working with self-portrait. It’s the most natural form of communication with the surrounding world and with myself. The process of my work has become more calculated, although the spontaneity has remained a big part of it. The concept has never been the foundation of my work, which I see as an advantage. I’m working with an identity, and that’s a fragile, ever-changing and shapable thing. It calms me and gives me a sense of “reality” when I can discover myself, visually and emotionally. When I can capture in my photographs the intimacy, the nature, what’s inside.

The thing inside, in our “I”, burns, throbs, hurts. All that pushes me forward and inspires me. After all, for me the most important part of my work is the confrontation with the public. It’s not that important how the work speaks about me but what it can tell you about your being. If you can find yourself in the photographs or not. If they can at least a little bit touch the question of who you are, what you’re like, or they perhaps show you who you’re not and who you don’t want to be.

Identity, sexuality and gender are the questions which interest me, and in these days they’re undergoing a big change. Not only our view of them is changing, but also their portrayal and their presentation.
My inner desire is to ask questions, whether about who you are or just because of the fact alone that it’s important to ask, discover and explore. And we’re back at the beginning, where it all started.
My way to America – I’m never gonna regret.
I found myself, my desire, new home, new friends. I live in Brooklyn and I’ve never been happier. Thanks to my new-found horizons I don’t care where I’ll spend the rest of my life, here or in Czech, or somewhere else. I can live everywhere in the world and have the same desire to discover and create! Everywhere is beautiful to live when people find the purpose of their life.
Photography is my passion and need. Just like performance in front of the camera lens.

I left for America in February 2011, sure that it’s going to be for half a year and then I’m going to come back and marry my boyfriend from that time. That never happened. I haven’t been home in four years and I’m looking forward to my “visit” there again.
In January 2015 I made a portfolio from photographs from years 2013–2014 (I used digital photography and polaroids) and I started calling to galleries.
I had an exhibition in Chelsea in NYC, and in the moment there’s also my exhibition in LA in On The Ground Floor Gallery, in Brno in Ars gallery, and tomorrow an exhibition starts in Black Box gallery in Portland, Oregon, and I’m represented in on-line gallery in Washington DC.

In two weeks I’m going on a road trip to Arizona, Utah and Nevada. I’m taking my cameras with me and I’m unbelievably excited!

Life is a path, discovery, adventure.

S&D : When we asked Marie to tell us a bit more about herself in return we have received her story in a letter, well in an email. We simply decided not to meddle with Maria’s own authentic narration so we kept the original and we hope you have enjoyed reading as much as we did!


žiji v NYC, v Brooklynu. Cesta sem byla dost klikatá a hrbolatá, ale jak se říká, kdo si počká, ten se dočká. Původem jsem z Moravy, z Mikulova. Vystudovala jsem Vizuální tvorbu na pedagogické fakultě na MU a pak Malbu na FaVU na VUT. Takže ve svých 26 letech jsem najednou byla ze mě najednou byla „umělkyně” v Čechách. Vůbec nikam to nevedlo a nemohla jsem najít práci. A popravdě, český umělecký svět mi nevyhovoval ani příležitostmi ani atmosférou, která v něm byla.
Byla jsem dokonce natolik znechucená celou atmosférou na FaVU a vztahy mezi umělci, že jsem se rozhodla že už štětec do ruky nevezmu a odjela jsem do Ameriky jako au-pair. Prostě útěk, nová cest, dobrodružství, objevování. První rok jsem prožila v Severní Karolíně. Bylo tam neustále léto, všechno bylo veliké : domy, auta, silnice, káva. všechno se zdálo větší, nekonečné a krásné! Přepadávaly mě spontánní záchvaty euforie a radosti pokaždé, když jsem si uvědomila, že žiji Americe!:

Celý první rok jsem si psala deníky. Byla to taková terapie. V podstatě jsem se musela nějak vyrovnat s vlastní identitou. Zpětně hodnotím ten první rok, Jako cestu k sebepoznání. Psala jsem, abych se v tom sama neztratila. Ze dne na den jsem se ocitla v jiné zemi, s jinou kulturou, úplně odstřihnutá od “svého“ světa, s novými lidmi, zvyklostmi, s čistým štítem. Mohla jsem se prezentovat úplně jinak, nikdo mě neznal, identita se najednou stala tvůrčí součástí mého života. V mém okolí byla pouze jedna Češka a domů jsem volala sporadicky. Spojení s Čechy bylo minimální. Byl to proces, který se dnes hodně odráží v mé práci.
Druhý rok jsem se odstěhovala do státu New York do židovské rodiny. Stále jsem pracovala jako au-pair. Každý víkend jsem strávila v Metropolitním muzeu, kde vstup byl pouze $1 a nic jiného jsem v NY neznala. A tam jsem potkala také svého nynějšího přítele, profesora umění. Od té doby jsme spolu každý víkend chodili do různých galerií a on mě tenkrát vzal na výstavu Francescy Woodman v Guggenheim muzeu. Její tvorba mě neskutečně fascinovala a byl to pro mě inspirativní zlomzlom v mém životě. Zapsala jsem se hodiny fotografie na School of Visual Arts a utvrdila se v tom, že fotografie je médium, které jsem hledala. Stala se součástí mé denní rutiny využít každou volnou chvíli s “dobrým světlem venku” na focení. Bohužel moje pracovní doba byla šílená, dlouhá a trochu utrpení. Au-pair program nebyl úplně pro mě, málo svobody, závislost na rodině, podřízenost jejím principům. Procházela jsem obdobím depresí a jediné co mě drželo nad vodou, bylo focení. Díky au-pair rodině jsem však procestovala velkou část Ameriky. Vstávala jsem s východem slunce a utíkala z hotelu fotit, než budu muset zas pracovat. Fotila jsem se u palmy, na chodníku, před satelitem, kdekoliv mi přišlo, že existuje nějaký vztah mezi mnou a prostředím. Ze začátku to bylo velmi intuitivní. Bylo pro mě důležité vidět sebe, vidět se v souvislosti s “novým” prostředím, ve kterém jsem se (stále mi to tak přišlo) najednou ocitla. Trvalo mi vlastně velice dlouho, než jsem si uvědomila a připustila, že Amerika je můj druhý domov. Na začátku jsem se v něm potřebovala vidět, abych dokázala porozumět více sobě a okolí, ve kterém jsem najednou existovala.

Po dvou práce au-pair jsem se odstěhovala na vlastní pěst do NYC.
Pronajala jsem si pokoj v East Village u paní, kterou jsem potkala v místní kavárně, kam jsem chodila každý víkend před tím, než jsem šla na rande se svým americkým přítelem, který také bydlí v East Village. K němu jsem se nastěhovat nemohla, i když jsem si to přála, on na to nebyl připravený. Po třech letech vztahu spolu stále nebydlíme.
Já jsem se tedy nastěhovala k paní Ljubě, úžasné umělkyni, se kterou jsme se daly do řeči jednoho dne, když mě slyšela v kavárně mluvit česky s kamarádkou. Staly jsme se blízkými přítelkyněmi, byla mi v NY rodinou. Byla několik let vdaná za velmi významného českého historika a v malé kavárně v East Village jsme zjistily, že známe stejné lidi, znala všechny moje profesory z FaVU. Je neuvěřitelné, jak je ten svět malý.
Bohužel, po roce našeho soužití, její deprese , kterými trpěla, vyústily v sebevraždu.
Přišla jsem domů z práce u stolu seděl její manžel, který právě navštěvoval NY a řekl mi, co se stalo. Byla jsem tam pouze já a on a tíha té situace, která téměř dusila. Pro mě to bylo bolavé de-ja-vu, přesně takto jsem přišla domů dva dny před mými 16tými narozeninami, máma seděla u stolu a oznámila mi, že táta umřel. Byla jsem tam jen já a ona a ta dusivá tíha situace.
Se smrtí svého otce jsem se vyrovnávala dlouho. Jsem si jistá, že jeho náhlý odchod a ta prázdnota, která vznikla poté, mají jeden z největších vlivů na to, kdo dnes jsem.

Ve své práci se stále věnuji self-portrétu. Je to pro mě nejpřirozenější forma komunikace s okolním světem a sebou samou. Teď už je můj proces práce více promyšlený, i když spontaneita je stále jeho velkou součástí. Koncept nikdy nebyl základem mojí práce, což na druhou stranu vidím jako přednost, protože se zabývám identitou a ta je křehká, stále se měnící a tvárná. Svým způsobem mě uklidňuje a dodává mi pocit “reality”, když můžu odhalovat sebe samu, jak vizuálně, tak emočně. Když dokážu zachytit ve fotografii intimitu, přirozenost, to, co je uvnitř.
To, co tam uvnitř, v našem “já” je, hoří, tepe, bolí. To všechno mě žene kupředu a inspiruje, to se snažím ukázat divákům. Pro mou práci je nakonec nejdůležitější ta konfrontace s publikem. Není ani tak důležité, jak moje práce promlouvá o mě, ale to, co dokáže říci obě o sobě samém. Jestli se v těch fotografiích dokážete najít, anebo právě ne. Jestli alespoň trochu naťuknou otázku, kdo jsi, kým jsi anebo ti právě ukážou, kdo nejsi a kým nechceš být.
Identita, sexualita a gender jsou otázky, které mě zajímají a v dnešní době procházejí velkou změnou. Mění se, ak pohled na ně, tak jejich ztvárnění a prezentace.
Mou vnitřní touhou je klást otázky, ať už o tom, kdo jsi, kým jsi nebo prostě jen z toho faktu, že je důležité se ptát, objevovat, zkoumat. A jsme zpět u toho, jak to celé začalo. Cesta do Ameriky – nikdy nebudu litovat.
Našla jsem sebe, svou touhu, nový domov, nové přátele. Žiji v Brooklynu a nikdy jsem nebyla šťastnější. Díky novým obzorům neřeším, jestli strávím zbytek života zde nebo v Čechách, nebo jinde. Můžu žít kdekoliv na světě a všude bude ta stejná touha objevovat a tvořit! ,Všude je krásné žít, když člověk najde smysl své existence.
Fotografie je pro mě vášeň a životní nutnost. Stejně, jako performance před objektivem.

V únoru 2011 jsem odjížděla do Ameriky s přesvědčením, že to bude na půl roku pak se vrátím a vdám se za svého tehdejšího přítele. Nikdy se tak nestalo. Čtyři roky jsem nebyla doma a těším se, že si tam jednou zajedu “na návštěvu”. Život je cesta, objevování a dobrodružství.

S&D : Když jsme poprvé Marii objevili, oslovili ji a požadali jí, aby nám řekla o sobě více, obratem nám poslala e-mail se svým příběhem. Ten nás zaujal natolik, že jsme se rozhodli uvést její autentické vyprávění téměř v původní verzi. Věříme, že Vás upoutalo, tak jako nás v S&D.