ART: Escapes to landscapes of Michal Seba

5 Posted by - December 3, 2014 - ART

ESCAPES TO LANDSCAPES OF MICHAL SEBA

Text by Iveta Strosova
Interview by Tereza Bila

Digital photography ultimately changed our perception of photography in relation to the truth. Could anyone nowadays understand photography as an imprint of reality an existence manifest. There is a certain aggression exerted on the seen, present in the very act of “shooting” a photograph, which is only strengthened by the contemporary practices of digital photography. Computer imaging processes manipulate the “reality” captured by the camera’s eye and help to create a fiction, which becomes the photographer’s power-play over the real.
Michal Sebas’s work and the way he treats his subject – landscapes, goes beyond such a characteristic of digital photography. In his series called LAND(E)SCAPES (exhibited in Gallery Rudolfinum, Prague in 2010) he fully utilises the potential of digital photography, yet he can’t be called a manipulator of reality nor a “hunter” of the moment. His images are rather meditations over and in the landscapes. The passage of time as well as our perception seem to be taking an altogether different path than usual. It may be due to the non-classical photographic technology and a different temporality of the creative process itself.
To achieve the perfection of detail in large-scale photography, Seba increased the chip-capacity of the DSLR. Each photograph is the combination of approximately 80 detailed shots stitched manually on computer. It takes about one hour of actual shooting to create one photograph and dozens of hours of post-production in a studio. MS is staying truthful to the “eye” of camera, he doesn’t adjust the coloration nor brightness of his images (except “mistakes” in transition between the mounted shots). Although the imprint of reality appears to be almost technically perfect, the result is far from the everyday reality of our perception. Twilight landscapes in his photographs are colorful (we as humans are physically incapable of perceiving colors in the dark) and so they resemble rather the aesthetics of late 19th century landscape painting. The connection with painting seems to go deeper. It might be aptly illustrated by the notion of Susan Sontag on Cartiers-Bresson’s rejection of photography at the end of his life: “he has always painted a little bit, but now he wants to devote himself completely to painting, and the reason he gave is that photography promotes ‘fast seeing’.”. MS invents a new technique which allows him to “slow-down” and in that sense it is closer to painting than to traditional photographic practices. Classical hierarchy of the photographer and his subject seems to have been inverted – as it wouldn’t be the photographer who is “capturing” i.e. “exerting” power over the subject through its image, but rather the living landscape by itself unveiling its secret life, its breathing, independent of the human presence and intervention.


ÚTĚKY DO KRAJIN MICHALA ŠEBY
Text: Iveta Strosova
Rozhovor: Tereza Bila

Digitalní fotografie zásadně pozměnila naše vnímání fotografie ve vztahu k pravdě. Může být fotografie ještě dnes chápána jako otisk reality, jako evidence skutečného? V samotném aktu fotografování, ve “zmáčknutí spouště” je vždy přitomná jistá forma agrese na viděném, která se v současných postupech digitalní fotografie zpravidla ještě stupňuje. Díky možnostem počítačové manipulace se realita zachycená okem kamery stává fikcí a tak i určitým výrazem fotografovy moci nad skutečností.
Práce Michala Šeby i způsob, jakým jako fotograf zachází se svým objektem – krajinou, se takové charakteristice vymyká. Ve své sérii fotografií názvem LAND(E)SCAPES (část byla vystavena v roce 2010 v Galerii Rudolfinum v Praze) sice naplno využívá možnosti digitální fotografie, ale přitom bychom ho jen stěží mohli označit za manipulátora reality nebo “lovce” okamžiku. Jeho fotografie jsou spíše meditacemi nad krajinou a v krajině. Čas i naše vidění v nich proudí jiným způsobem, snad možná i díky neklasické fotgrafické technice a odlišnému časovému průběhu samotného tvůrčího procesu.
Aby dosáhl dokonalého prokreslení detailu ve velkoformátové fotografii, zvětšil MŠ kapacitu čipu digitální zrcadlovky. Každá z fotografií je kombinací až 80 detailních záběrů, sloučených “ručně” v počítači na principu techniky spojování fotek do panoramatických záběrů, tzv. virtual reality. Fotografování jedné fotografie vyžaduje zhruba hodinu v “plenéru”, postprodukce desítky hodin v ateliéru. MŠ přitom zachovává maximální věrnost “oku kamery”, barevnost ani světelnost výsledných fotografií nijak neupravuje (s výhradou úprav “chyb” jednotlivých přechodů). I když tak v podstatě téměř dokonale kopíruje skutečnost, výsledek jen stěží odpovídá každodenní realitě našeho vidění. Soumračné krajiny na jeho fotografiích jsou barevné (barevné vidění v šeru je pro nás fyzicky nemožné) a odkazují tak spíše k estetice malířského krajinářství konce 19.stol. Souvislost s malířstvím je ale hlubší. Výstižně ji ilustruje Susan Sontag, když vysvětluje proč se Cartier-Bresson v pozdním věku odvrátil od fotografie: “vždycky trochu maloval, ale teď se chce plně věnovat malířství a zdůvodňuje to tím, že fotografie podporuje ‘rychlé vidění’.” MŠ vynalézá pro fotografii novou techniku, která umožňuje “zpomalit” a v tom má blíž k malířství než k postupům tradiční fotografie. Jakoby se klasická hierarchie fotografa a jeho objektu v jeho tvorbě převrátila – jako by to nebyl fotograf, kdo se zmocňuje reality krajiny skrze její obraz, ale živoucí krajina sama odhaluje svůj vnitřní život, svůj dech, nezávislý na přítomnosti člověka a jeho zásahů.

S&D: What has primarily brought you to photography?

MS: Actually, I was interested in the optics since my early age. I used to enjoy looking at illusions of the eye, I often made a few myself by staring endlessly into geometric objects such as a net …in the same way I was attracted to the camera. When I was 12, I got my first SLR Nikon Nikkormat. At fourteen I began to photograph the progress of the construction of the Dancing House in Prague at the Rasin’s embankment . I kept visiting the building site regularly twice a week for two years to shoot. In the process I met with the managing engineer and that got me to start venturing inside, and eventually, get to know the architects Milunić and Gehry. At the age of sixteen, after the opening ceremony, which I was invited to, I sold the photos of the construction’s process to the investor Nationale Neederlanden, based on the recommendation of Vlada Milunić. I bought a Nikon FM2 and then a couple of lenses and continued my photography.

S&D: Co tě poprvé přivedlo k fotografii?

MŠ:Vlastně mě optika svým způsobem bavila od malinka. Rád jsem se koukal na oční klamy, často jsem si je i sám dělal, například dlouhým zíráním do geometrických objektů jako je třeba síť… Tak mě přitahovaly i fotoaparáty. Asi ve dvanácti jsem dostal svou první zrcadlovku Nikon Nikkormat. Ve čtrnácti jsem začal fotit průběh stavby Tančícího domu na Rašínově nábřeží v Praze. Vydržel jsem dvakrát týdně na stavbu chodit a po celé dva roky ji fotit. Tak jsem se seznámil i se stavbyvedoucím, který mě začal pouštět i dovnitř a nakonec i s architekty Milunićem a Gehrym. Ve svých šestnácti letech, po slavnostním otevření, kam jsem byl pozván, jsem fotky průběhu stavby prodal na podmět Vlada Miluniće investorovi stavby, Nationale Neederlanden. Koupil jsem si tehdy Nikon FM2 a pár objektivů a fotil dál.

S&D:Are there any photographers who influenced your personal style?

During my childhood and formatting years I was influenced by painters more then photographers. I grew up in a family of art collectors, so I was surrounded by modernism, cubism, surrealism and so on. Consequently, I began to be fascinated mainly by realism and romanticism. My workis based on that. Of course, I was also fascinated and I adored the work of artists such as Drtikol, Sudek, Hák and others, but the interest in the contemporary photography did not start until later during my studies at the Art school.

M.Š.: Existují fotografové, kteří nějak ovlivnili tvůj styl?

Celé dětství a dospívání mě ovlivňovali spíš malíři. Vyrůstal jsem v rodině sběratelů umění a tak jsem byl obklopen modernou, kubismem, surrealismem atd. Proto mě později začal fascinovat realismus a hlavně romantismus. Z toho i má práce vychází. Samozřejmě mě fascinovali a obdivoval jsem práce umělců jako byli Drtikol, Sudek, Hák a další, ale o současných fotografech jsem se začal dozvídat až na škole.

S&D: Your work is very location specific. How do you find the places?

MS:I find places more or less intuitively, and then many times by accident. For example, a few nights in a row I was shooting one palm. I was never satisfied. One night I turned 180 degrees and looked around the landscape. Right below me was a small tree with a hose rolled around it. Hence the opening photo of the Landescapes series. Another time there is something that draws my attention from afar and attracts me to get close where I find a new view on something else. Sometimes I take photos of something in the distance and I do not know what it is. People then ask me what is in this picture and I tell them that I do not know that I was looking at it from the same placeas they are seeing it. For example, the image “Road”. Also, a big role on the road is a choice of a place to sleep. Where it seems to be a good place to sleep, and it also looks good. Currently I am working on a new series, which takes place in an old field which was recommended by the painter Zdenek Danek. Zdenek has been painting it himself for years and is not, as he says, “managing.”

S&D: Tvoje práce je velmi lokačně specifická. Jak hledáš místa kde fotíš?

MŠ:Nacházím je více méně intuitivně, nebo pak kolikrát náhodou. Například jsem několik nocí po sobě chodil fotit jednu palmu. Nikdy jsem nebyl spokojen. A pak jsem se otočil o 180° a rozhlédnul se po krajině. Pode mnou byl malý strom a kolem něj se vinula hadice. Tak vznikla pilotní fotka souboru Landescapes. Jindy mě zaujme něco už z dálky, pak mě to tam dotáhne a zase se objeví pohled na něco úplně jiného. Někdy zase fotím něco v dálce a nevím co to je. Pak se mě lidi ptají co na tý fotce je a já jim říkám, že nevím, že jsem se na to koukal ze stejného místa, jako se na to teď koukají oni. Například fotografie “Silnice”. Taky hraje vždy velkou roli na cestách výběr místa na spaní. Tam, kde to vypadá, že se bude dobře spát, to taky vypadá dobře. V současnosti pracuju na souboru, který fotím v jedné staré oboře, kterou mi doporučil a kam mě pozval malíř Zdeněk Daněk. Zdenek ji – sám již léta maluje a jak řekl, “nestíhá”.

S&D: Has there been a particular project that has resonated with you the most?

MS:Landescapes but also my project Auco (www.acuo.cz)

S&D: Jaký konkrétní projekt je ti nejvíce blízký?

MŠ: Landescapes. Ale i ACUO (www.acuo.cz)