CULTURE: DAVID HOFMANN, Communities on the edge of society

9 Posted by - August 17, 2015 - CULTURE


Interview and translation by Radka Bendova

“The most valuable work for me is that where I have the most creative freedom” he says. In his photographs from Morocco he managed to capture the raw honesty of local life, “ordinary” beauty of the country and its inhabitants.
His black and white series shows human emotion in all forms. Even if shooting was extremely difficult, as he said. However David Hofmann’s work streches beyond photography. He has shot several commercials, music videos for the Czech and Slovak hip hop scene and some documentary films. He has just been accepted to FAMU’s department of cinematography. It would be a pity not to ask David a few questions.

S&D : There are two kinds of photographers – those that begin with photography in their childhood or study it at college and then dedicate their whole lives to photography, then there are those that pick up photography much later in their adult life – what was it in your case?

DH: My first contact with photography was at the age of six when my mum signed me on to an after school course.
I enjoyed it but since it was only a one-year course photography soon gave way to other activities and sport. At 13 I got into the skateboarding community and it got me really hooked – skating was everything for us then. I followed skating mags and watched skating videos. Soon we wanted to create our own so I started taking pictures and shooting film. So through skateboarding I really got to what I do now. Later, I realised that there are other interesting topics I can focus on outside of skateboarding.

S&D: On your travels you often take pictures of people in their daily routines. How close do you get to your subjects, do you get to know their story?

DH: Of course, there really is no other way to do it unless you are documentarist or a “stalker” like Miroslav Tichy. The standard scenario is that you approach them and ask if they would mind having their picture taken. I consider it as good manners if I shoot somebody from close up. The usual reaction is often interest in my work and so we swap stories. I’m always intrigued by the stories of the people I capture in my photographs. Each story adds a new dimension to a picture. Circumstances vary though – on my trip across Morocco it was extremely difficult – the locals hate being photographed so I didn´t ask anybody and shot from a distance. I didn´t attempt to get anyone to pose. I was being as discrete as possible.

S&D: Who or what is the biggest influence on your work?

DH: There are undoubtedly many photographers which have influenced what I do. I won´t go into naming them all here. The way I think about photography and film is based on the interaction of the two. I think one is very connected with the other so what I do in in film reflects in my photography and vice versa. I also like to paint. I look for composition, forms, colour and light. The work of Jindrich Streit and his photo set “Cesta ke svobode” , Viktor Kolar and Jaroslav Kučera all inspired me. Among moving pictures it was tittles like Cidade de deus, Pusher, Kids, Ken park by Larry Clark or Danny Boyle’s Trainspotting. Growing up with skaters in Krnov and spending a lot of time with my grandparents in Ostrava spawned my fascination with “communities on the edge of society”.

S&D: Is there something that you would never want to photograph?

DH: That is a tough question. I know I would not like to become a commercial photographer. Right now photography is very much a hobby for me. I’m not restricted by an agency, client or anything of the kind. On the other hand in my film work I have come very close to prostitution. Joking aside, I often have to look for compromise, work on topics that are not the most attractive, but the income is good and allows me to work on other projects where the budget is limited. Photography is my creative freedom and I would like to keep it that way. The most obscene topics for me that often pop up on Facebook are wedding photos, wannabe fashion model photos or pictures of expecting couples, all preferably set in a lovely decorated studio settings.

S&D:Aside from film you also make documentaries and commercials. Which field do you value the most?

DH: Here I can carry on from the previous question. The most valuable work for me is that where I and the director have the most creative freedom. Be it a commercial or a music video, but without any doubt for me movies have the biggest appeal. I haven’t yet shot a feature movie yet but I have recent experience as an assistant cameraman which inspired me. By the way that was the main reason why I applied to study at FAMU. Documentaries are my thing too. I have just finished a year long project shooting a documentary about the intimate lives of disabled people. The documentary itself was very specific because it was directed by two directors . My approach was a bit unorthodox and there were moments when we got into proper conflict over the visual aspects of the film. I hope it will all end well and and that we will see it premier at the documentary festival in Jihlava. Lately I’m also fascinated by fashion films – combining fashion with a story can probably convey more than a photograph. I shot a fashion film a couple of years ago and it is still a piece I like to watch now.

S&D: Today almost everyones mobile phone has a camera, social networks bombard us with new images everyday. Do you think it is still possible to make a living as a photographer?

DH:As I mentioned before I am not really interested in commercial photography. But I believe that there will be work for people with creative visual thinking regardless of how advanced our technology becomes. We might have superb cameras and mobile phones but photography is more about emotion than technology. Its about light. It captures an atmosphere. Its about colour. So I think that those who can work with these aspects will always be successful, whether they choose to use a large format camera or a mobile phone. The problem nowdays is that thanks to social networks and the Internet as a whole there are so many “authors” that it is increasingly difficult to find good quality work – just on Facebook you get every other person using the tittle “photography” after their name.

S&D:Do you have a photograph that you are especially proud of?

DH:Probably not. I am usually quite critical of my work. I like something for a while and then my view changes. Time usually resolves it. However I don´t really regard individual photographs but rather concentrate on topics illustrated by sets of shots. Among a set there are usually photos I like more and some that I like less.

S&D:What type of personality makes a good photographer?

DH:I don´t know if there really is a single ideal personality for any line of work . Everyone projects their personality into what they do. That is what makes it specific, interesting.

S&D:How do you spend your free time ? Do you have any?

DH:I still like to skate with a few friends. I can really relax doing that. Occasionally I clear my head at a party or at the pub. Of course I love to travel, watch movies both at home and in the cinema. I like flicking through books about art and design. I go to exhibitions – and not just those aimed at photography. Overall though I enjoy being busy so I don´t really have all that much free time.

S&D:You were just accepted to FAMU – what are plans for the future?

DH:Well, come September I will be at school Monday till Friday .but I´m really looking forward to it. I really plan to make the most of my time there . The department of camera at FAMU has great tradition. I especially look forward to working with 16 and 35mm film which is not something all that common nowdays. I hope that I might also meet a director with whom we could eventually shoot a movie.


Rozhovor a překlad: Radka Bendová

“Největší hodnotu pro mě samozřejmě mají věci, při kterých mám tvůrčí svobodu” říká. Na fotografiích z Maroka dokázal se syrovou upřímností zachytit tamní život, “obyčejné” krásy této země a jejich obyvatel. Jeho černobílá série ukazuje lidské emoce ve všech podobách. I když jak sám tvrdí, foceni bylo extrémně složité. Není to ale jenom fotografie, čemu se David Hofmann věnuje. Jako čerstvý student FAMU na katedře kamery má už za sebou kromě točení reklam i hudební videa pro českou a slovenskou hip hopovou scénu. Nově k tomu přibyla i dokumentární tvorba. Proto by byla škoda nepoložit Davidovi pár otázek a nedozvědět se o něm a jeho práci něco více.

S&D:Existují dvě skupiny fotografů. Do první patří ti, kteří se věnují fotografii již od dětství, vystudují ji na střední škole a celý život nedělají nic jiného. Druhá skupina zahrnuje ty, kteří se k focení dostali až v dospělosti. Do které patříš ty?

DH: Já se k fotografii dostal tak nějak postupně. Poprvé už jako malý, přes kroužek v šesti nebo sedmi letech. Bylo to na hudební škole, kde tehdy máma učila a přihlásila mě. Celkem mě to bavilo, ale kroužek trval jen rok. O fotografii jsem pak dlouho nezavadil. Krom toho jsem se věnoval jiným kroužkům a sportům, asi jako všechny ostatní v mém věku. Okolo 13 let jsem se dostal do party skejťáků a začal skejtovat, a to celkem intenzivně. Skateboardingem jsme žili na sto procent. Koukali jsme na skejtový videa, tehdá ještě na VHS. Postupem času jsme chtěli vytvářet něco sami, tak jsem začal fotit a točit. Napříč skateboardingem jsem se vlastně dostal k tomu, co dělám teď. Znám spoustu lidí, kteří se díky skejtové komunitě dostali k zajímavým věcem. Později jsem si uvědomil, že celou svou tvorbu nemusím soustředit jen na kluky co skáčou na skatech, a začal jsem hledat i jiná témata k focení, popřípadě natáčení.

S&D:Na tvých fotkách z cest jsou často znázorňováni lidé v běžném životě. Snažil jsi se je někdy poznat blíže? Znát jejich příběh?

DH:Určitě ano. Ono to ani jinak moc nejde, pokud nejsi čistý dokumentarista či nějaký ‘šmírák’ jako třeba Miroslav Tichý. Typická situace, na ulici se člověka zeptáte, jestli by nevadilo, kdybyste si jej vyfotil. Což je slušnost pokud fotíte například z bezprostřední blizkosti. Dotyčný se samozřejmě začne zajímat, za jakým účelem si ho fotíte a co vlastně děláte. Takto si vyměníte své životní příběhy. Samozřejmě mě dost zajímají příběhy lidí, které chci na fotografiích zachytit. Fotografie tím životním příběhem člověka pro mě dostává úplně jinou dimenzi. Záleží i na okolnostech. Při naší cestě po Maroku pro mě bylo extrémně složité fotit. Tamní lidé focení nesnášejí. Takže jsem se na nic neptal, fotil nenápadně, nikoho nijak nestylizoval do póz. Jen fotil a dělal jakoby nic.

S&D: Co nebo kdo ovlivňuje tvé focení?

DH:Určitě se je spousta autorů, kteří mě ovlivňují. Je asi zbytečné je tu všechny jmenovat. Zobecním spíše, jak nad fotografií, popř. kamerou, přemýšlím. Snažím se nevyhranit pouze na jednu věc. Tím, že dost fotím, cítím, jak mě určitým způsobem fotka posouvá v kameramanské tvorbě a naopak. Snažim se neomezovat jen na fotku a kameru, protože ty spolu dost souvisí. Hodně mě baví malba – sledovat kompozici obrazu, práci malíře se světlem, kombinovani barev atd. Když bych měl jmenovat, kdo nebo co mě nějak ovlivnilo, tak ve fotce mě vždy fascinovala sociálně dokumentární tvorba. Autoři z mého kraje, jako Jindřich Štreit a jeho fotosoubor Cesta ke svobodě. Viktor Kolář nebo Jaroslav Kučera. Z filmů, které mě na začátku dost ovlivnily, bych jmenoval třeba Město Bohů, Pusher, Kids a Ken park nebo Trainspotting. Vyrůstal jsem v dost specifické komunitě skejťáků u nás v Krnově a taky jsem strávil hodně času u prarodičů na Ostravském sídlišti, kde to byla celkem tvrdá škola :). To asi ovlivnilo mou fascinaci komunitami na okraji společnosti.

S&D: Je něco, co by jsi nikdy nechtěl fotit?

DH:Hehe to je těžký. Spíš vím, že bych nechtěl dělat komerční fotku jako takovou. Fotku mám čistě jako koníček, nejsem svázaný žádnou agenturou ani klientem atd. Naproti tomu v kameře, kterou se živím, se ze mě stala taková trošku šlapka :). To znamená, že občas dělám kompromisy, ústupky a třeba i věci, které pro mne nejsou až tak atraktivní, ale mám za ně peníze. Ty mi pak dovolují svobodně se rozhodovat v jiných projektech, na které třeba není až tolik peněz. Fotka je čistě moje svobodná věc, do které mi nikdo nemluví, a chci aby to tak zůstalo . Nejšílenější mi přijde, vždycky to na mě vykoukne na Facebooku, focení svateb, randíček, rádoby aktů, či fashion fotek holek, co by chtěly bejt modelky. Nebo kýčovité fotky párů, který čekají dítě. Někdy je to korunovaný ateliérem s velice vkusnou dekorací :D.

Kromě focení se věnuješ i filmu, dokumentaristice, točení reklam.. Která z těchto oblastí má pro tebe největší hodnotu?
Navážu na předchozí odpověď. Největší hodnotu pro mě samozřejmě mají věci, při kterých mám s režisérem tvůrčí svobodu. Ať už je to třeba reklama či hudební video. Nejzajímavější forma je pro mě hraný film. Zatím jsem sám autorsky jako kameraman ještě žadný nenatočil, pouze asistoval, ale i to byla cenná zkušenost. Byl to také hlavní důvod, proč jsem chtěl na FAMU. K hraným věcem se v česku kameraman, který není z FAMU, těžko dostává. Stejně tak dokumentární tvorba je mi dost blízká. Mám teď čerstvou zkušenost, kdy jsem točil v průběhu celého roku celovečerní dokument o sexualitě postižených lidí. Samotné natáčení bylo zvláštní tím, že jsem točil pod taktovkou dvou režisérek. Snažil jsem se netočit úplně tradičně. Po nějaké době z mého přístupu možná trochu znejistěli a zažili jsme i pár vyhrocenějších okamžiků týkajících se obrazové stránky dokumentu. Doufám, že vše dobře dopadne. Film by měl mít premiéru na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Kromě toho mě dost baví fashion filmy ke kolekcím návrhářů. Příjde mi zajímavý spojení módy a lehkého příběhu. V tomto případě to dokáže říct něco víc než fotka. Točil jsem jeden takový fashion film před dvěma lety a je to vlastně jedna z mála věcí, které mám rád i s odstupem času.

S&D:Skoro každý má dnes chytrý telefon s fotoaparátem, sociální sítě chrlí denně velké množství fotek. Lze se v dnešní době ještě focením uživit?

DH:Jak jsem už zmiňoval, o komerční fotku jako takovou se moc nezajímám. Jinak si myslím, že určitě můžou najít uplatnění lidé, kteří mají vizuální cítění, a nezajímají se striktně o technickou stránku věci. Tím chci říct, že je jedno jaké máme technologie, super foťáky a telefony. Fotografie jako taková by podle mě měla vytvářet v člověku emoci. Je o práci se světlem, o zachycení či vytváření atmosfér, o kombinování barev a o vytváření různých konceptů atd. Myslím si, že lidé, kteří k fotce takto přistupují, budou úspěšní, ať už jim vyhovuje fotit na velkoformát nebo na mobilní telefon. V dnešní době je problém v tom, že je různých autorů, známých hlavně přes sociální sítě a internety fůra :). Potom je problém se ke kvalitním věcem vůbec prokousat.

S&D:Máš nějakou fotografii, na kterou si obzvlášť pyšný?

DH:Asi ani ne, jsem ke svým věcem dost kritický. Něco se mi chvíli libí, potom zase ne. Je to dost proměnlivé. Vždy se to ukáže časem. K fotografiím nepřistupuji jednotlivě. Spíše se soustředím na určité téma, které je složeno z více jednotlivých fotek. Ty dávají smysl jako celek, z něhož se mi některé fotky líbí více a některé méně.

S&D: Jaké povahy by měl fotograf být?
DH: Hmm, nevím, asi není žádná ideální povaha pro nějakou činnost. Každý do své tvorby promítá svoji osobnost, tím je pak specifická. Spíš asi každej má nějaký individuální přístup, který mu vyhovuje.

S&D:Jak trávíš rád volný čas, pokud nějaký zbývá?

DH: Pořád se ještě rád svezu s kamarádama na skejtu. Dokážu se u toho skvěle odreagovat a relaxovat. Sem tam taky zajdu do hospody nebo na nějakou párty zrestartovat si hlavu :D :D Samozřejmě rád cestuju, koukám na filmy, ať už doma nebo v kině. Rád si listuju knihami o fotce designu a celkově umění. Snažím se chodit na různé výstavy, nejen fotografické. Jsem ale ten typ člověka co je rád pořád v pracovním zápřahu, takže mi moc volného času nezbývá.

S&D:Nedávno tě přijali a FAMU, jaké máš další plány?

DH:No. od září mám v plánu chodit od pondělí do pátku do školy, ale fakt se na to teším. Katedra kamery, na kterou od září nastupuji vyznává dost tradiční přístup ve výuce. Těším se hlavně na práci s filmovým materiálem (16mm, 35mm). K tomu se dnes člověk už moc nedostane a celkově na výuku jako takovou. Doufám, že se tam potkám s režisérem, se kterým si budeme vzájemně vyhovovat a časem třeba natočíme i nějaký ten film.