CULTURE: Time For Post-Commie Niché Is Now! by Mira Vales

10 Posted by - December 24, 2013 - CULTURE


Written by Mira Vales
English Translation: Hana Mandikova
Photo: Marek Chaloupka

Mira is an idea maker, a creator of an online magazine Comrade and a promoter of a straight-friendly party Pioneer. Mira currently lives in Prague.

I was born in Czechoslovakia
When Czechoslovakia, was going through its Velvet Revolution in 1989, I was 10 years old. The formative ages of my childhood were spent in the environment of equal society run by planned economy. My dreams were full of colorful and nice-smelling stuff and bling blings of the Western world. For us, “the West” was portrayed by pictures in a magazine Popcorn, by collections of exotic chewing gum wraps and soda cans, which were so scarce that they were passed from a person to person like religious relics. Every youngster I knew owned notebooks full of pictures of popular stars cut from a magazine Bravo not really knowing what kind of art they do, sometimes even their names. Our toys were upright, thoroughly thought-out items created by a team of reputable designers through the centralized manufacturing system. We were very aware of the toys our counterparts from the Western world played with: colorful, cheap plastic smelling pieces of art designed by experts guided by a product and market researches. And we longed for these toys. The Velvet Revolution brought the access to this vast world of opportunities, previously so unattainable. And with it begun the era of unrestricted consumption and overboard spending, previously allowed only in a form of dreaming of it while flipping through the Quelle catalogue. The borders disappeared, both realistically and literally.
Understandably, some of my friends eventually decided to try the life abroad. I, myself a savvy 23-year-old, one day also suddenly packed my backs and arrived to the UK, lacking any plans or ideas what I would actually do here. I just knew that I want to leave my homeland and I preferred north to south. Easy as that. Five years later, experience and perhaps little wiser, I returned to Prague.

Get the hell out of here while you can
That is the phrase I use when talking to any person of an appropriate age and background to leave the country. Spending my time outside our small conservative country helped me to realise what does it mean to be diverse and understand the basic concept, which, for many people back home represents just a repeated cliché – I mean the concept of xenophobia being simply absurd and, most of the times, based in ignorance and fear of other cultures, which we did not grow up with, thus foreign to us and consequently, potentially dangerous. After several years away from the white and monolithic world with rather uniform lifestyle, it dawned on me that leaving the country changed my thinking and opened my mind in a way that would not be possible if I had never left. I lived with Britons, Africans, Brazilians, Poles, Spaniards, and Dutch. My friends were French, Belgians, Ammies, Turkish and Australians. I learned how to cook and how to respect the fact people are different and the best communication skill is to be friendly, open and share smiles. I studied in an open society and held discussions with those who appreciate and respect every opinion, especially when it differs to their own. I was able to find myself and sort out my sexuality issues. My preferences changed. I realised that traveling is necessary for anybody eager to grow, especially for us, people born in the culturally closed pre-1989 Czechoslovakia. Upon my return I also realised that those who complain the most about our country’s struggles are people who never travelled and hence have no comparison to put things into a perspective. I live in Prague now, which developed over the years into a rather comfortable, relatively open and rich city with a good lifestyle, minimal crime, appropriate greenery, culture, and an excellent infrastructure and where anybody who is really ready to work is likely to find a job. And Czechs, in their own skepticism and critical point of view, like to forget that they perhaps never had it better, especially during the new chapter of their country’s history.

The Rigidness of the Czech School
Czechoslovakia has always had a rich art history with its specific “visual character”, so creatively expressed in graphic design, photography and film. The theatre especially had its own unique character. However, the introduction of the global trends in art shattered the concept of being inspired from within. In the same time, the Czech universities did not relax its rigid educational system. The system, understandable for education in sciences, is detrimental for creative fields. Jakub Polanka, one of the most popular Czech fashion designers, summed up the differences between Czech and French fashion schools in an interview by pointing out that “…it is the most important not to do any mistakes when in school. Meanwhile, you are supposed to make mistakes while learning new skills, or in life. The other problem is that everybody is forcing you to follow a certain style and they do not encourage your personality.” This fear of making mistakes and inability to create anything outside the school’s style leads into producing of a “normalized” group of designers. In addition, I noticed that the Czech school system, ever since the communist times, has a tendency to separate the arts from business. Unfortunately, the students graduate from these institutions with unreal expectations of the world waiting for them without considering how to create a business model from their own inspirations. The result is a cohort of passive and frustrated artists waiting for opportunities without a proactive approach of looking for their own clients. The key is of course in leaving the country and study at universities in areas where the respective art thrives (for fashion it is Paris, Antwerp or London, for design then perhaps Netherlands).

It occurs to me that the most Czech artists lack the “drive for success” and without it, they tend to give up without a fight. I am talking about the drive that others have, the drive that makes you to try and fail and then try again and to work on yourself in a competitive environment, so unknown to the majority of Czech artists. Such drive for success is, obviously, the best practiced in the most competitive environment. It is a common knowledge that the acceptance to St. Martin’s College in London also means a couple of years of hard work and a deep search for one’s own niché in the face of high competition. And this is what the most Czech education system lacks, or, at least, it did until recently. To study abroad is the best way to get a quality arts education and that is what I keep telling anybody who thrives for it.

The past cannot be erased
The closed socialist system of the pre-1989 Czechoslovakia was inconvenient in many ways. However, for the creative fields such as film and design, it provided a great advantage – the closed environment created very unique visual identity. The identity was so prevalent that it became a symbol of the Czech art. With the end of the Communism and opening the borders the icon started disappearing. The biggest example of this typical Czech Art was the Czech Film industry, especially during the 1960s and 1970s. The graphic design that accompanied the film is another example. The socialist film posters had unique visual attributes that clearly distinguished them from other posters. The new, free post-communist Czech society eagerly started negating everything that reminded us of our past and and unfortunately, these unique visual attributes received a disgraced status and did not serve as an inspiration anymore. The new inspiration for most of creative people, be it a musicians, designers or fashion designers, became the global mix – in music, fashion, and even in design. And with it the unavoidable consequence of uniformity – now you cannot easily recognize the work of a Czech fashion designer from his French or American counterpart. Here comes the globalization which, instead of inspiring through differences, often ends as unified product with very little character.

The inspiration from within
Without a doubt, this can be an advantage for an artist or a designer who wants to be successful in the global context. However, seem to me, the specificity and uniqueness are what makes art or design a fascinating commodity (examples of this success are the Romanian or Danish film or Belgium school of fashion). I would therefore suggest, it would be desirable for such small country the former Czechoslovakia is to look for the inspiration within the Czech school of art and distribute it through social or online media (internet, blogs, online arts stores, social media etc). Similar approach was upheld by the majority of other small countries – the best examples are the Danish, Swedish, and Spanish art, and, especially, the art of Iceland, which is, with its highly specific arts scene created from the geographical isolation of the island country, often called a pioneer of its own niché. In addition, compared to others, these countries, with their own specific identity and art scene, are more successful globally than those copying the global populist culture. These countries do not have its Communism past and its consequent negation of all reminders of the unpleasant part of the history. But have already had over 20 years to catch up!
The Czech people are very adaptable and able to be creative, no matter where they live. But we have a more difficult time to get inspired and to create unique projects. To be leaders. We lack the self-esteem, confidence and perhaps even focus to do so.

Post-Comunism is over. Reset and think!
Since the year 2000 and even more intensely during the past couple years I begin to notice an upcoming generation that is stepping away from the post-communism and choses to live in a democratic society, that does not indulge in excessive lifestyle and that rather conservatively embraces a quieter lifestyle based on values more than on social status and successful career. The consumer lifestyle we used to admire so much is already here. The tacky plastic toys we used to admire are not as attractive anymore. And I believe that after the two decades of the slow grow towards the free society, we are ready for an assessment on what is unique in being Czech, or Czechoslovakian, and our own culture and history and to get inspired by it. A retrospective with no censorship.
We live in a free world that allows us to travel, to get introduced to other cultures and to live in places so different from the one we grew up in – we are able to take all of this as an inspiration in a search for our own identity. To be born here, live and study somewhere else, come back and create this “whatever creative we do” based on our experiences so unique to each individual. Can this perhaps be the way to go?
I am an optimist. I lived abroad, studied and gained some experience, made friends and great contacts on the way and returned to Prague to happily live here. And I believe that the time for the “Post-Commie East” is now!


Autor: Míra Valeš

Překlad do Angličtiny: Hana Mandíková

Míra je idea maker, tvůrce online magazínu Comrade a promotér straight friendly party Pioneer, který momentálně žije v Praze.
Comrade Magazine:

I was born in Czechoslovakia
V roce 1989, když došlo k sametovému převratu v Československu, mi bylo deset let.
Tu důležitou, formativní část dětství jsem tak strávil v časech plánované socialistické pospolitosti rovných lidí a toužil po čemkoliv barevném, vonícím a blikajícím, co pocházelo ze Západu. Západní svět byl časopis Popcorn, obaly od exoticky vonících žvýkaček a sladkých limonád v plechovce, které tou dobu v Československu šly z ruky do ruky jako náboženská relikvie. Měli jsme sešity, kam jsme si lepili náhodně ulovené obrázky zpěváků, zpěvaček a herců z Brava, aniž jsme tušili, co hrají za hudbu, někdy ani, jaká jsou jejich jména. Naše hračky byly poctivé, promyšlené, navržené renomovanými designéry prostřednictvím kontrolované centrální výroby. Západ měl hračky mnohem barevnější, které voněly levným plastem a navrhl je no name tým na základě průzkumu trhu. A my jsme je zoufale chtěli. Otevřel se nám svět možností, které byly do té doby tabu. Nastala doba neřízeného konzumu, který vznikl z hladu po spotřebním zboží o kterém jsme snili nad katalogem Quelle a které bylo najednou dostupné. Otevřely se hranice – skutečně i symbolicky.
Část mých vrstevníků se dříve nebo později rozhodla zkusit si život za hranicemi. Já sám jsem se sbalil kolem svých 23 narozenin a odjel na pár let do Británie, bez jasného cíle, co bych vlastně chtěl dělat. Věděl jsem jen, že chci pryč a věděl jsem, že chci raději na sever než na jih. To bylo ve zkratce všechno. Po necelých pěti letech – možná o něco poučenější a chytřejší – jsem se vrátil zpět do Prahy.

Jestli můžeš, tak odsud vypadni
To je to, co říkám každému, kdo je mladý a má na odchod ideální věk a startovací pozici.
Být mimo hranice malé, konzervativní země mi umožnilo pochopit, co znamená užít si diverzitu a pochopit to, co pro mnoho Čechů, kteří nikdy neodešli, představuje jen donekonečna omílané heslo – totiž že xenofobie je nesmyslná a vzniká obvykle z neznalosti a strachu z kultury, kterou jsme neměli přes ulici a která je pro nás exotická a tím pádem potenciálně nebezpečná. Během pár let mimo hranice bílého, monokulturního světa, kde neexistují velké rozdíly v životním stylu, jsem taky pochopil, že dočasný odchod představuje skutečné otevření hlavy pro všechny, kteří jsou dostatečně “ready” na to, aby něco takového udělali. Žil jsem s Angličany, Afričany, s Brazilci, Poláky, Španěly, Holanďany. Mí kamarádi byli Francouzi, Belgičané, Syřani, Turci i Australané. Naučil jsem se trochu vařit a respektovat fakt, že lidi jsou různí a že nejlepší způsob komunikace je být přátelský, otevřený a usmívat se na ostatní. Studoval jsem v otevřené zemi a mohl diskutovat s lidmi, kteří byli rádi za každý názor, který rozporoval jejich vlastní stanovisko. Udělal jsem si konečně inventuru a pořádek ve vlastní sexualitě. Změnil se mi vkus. Pochopil jsem, že možnost cestovat je asi jediný luxus, který by si měl dopřát pro své vlastní dobro každý – zvláště pokud se narodil do uzavřené kultury takové země jako bylo Československo.
Po návratu do Čech jsem zároveň ale pochopil, že nejvíce si na místní poměry stěžují lidé, kteří odsud nikdy neodešli a nemají tedy možnost srovnání.
Žiju v Praze, která je v roce 2013 velmi pohodlným, relativně otevřeným a bohatým městem, kde se žije dobře, s minimem kriminality, dostatkem zeleně, kultury, velmi dobrou infrasturkturou a kde se většinou uživí většina lidí, která je ochotná pracovat. A Češi, se svým obvyklým skepticismem a kritičností, mají tendenci zapomínat, že se pravděpodobně nikdy v novodobé historii neměli lépe.

Rigidita české školy
Československo mělo bohatou historii a specifická “vizuální škola” byla ve své době specifickou, nezapoměnitelnou identitu v grafickém designu, fotografii nebo ve filmu. Divadlo mělo svůj jasný charakter. Po roce 1989 došlo k rozmělnění a inspirace od vnitřku přešla i inspiraci globálním uměním a trendy. Zároveň ale české vysoké školy nikdy neupustily od poměrně přísné formy výuky. To, co dává smysl, pro výuku fyziky nebo vědeckých disciplín, je často to, co pro kreativní obory působí jako umíráček. Jakub Polanka, jeden z několika populárních českých módních návrhářů, shrnul rozdíly mezi českou a francouzskou módní školou v rozhovoru, když řekl “Tady je na škole základ neudělat žádnou chybu. Přitom na škole bys měl dělat chyby a v životě taky. Další problém je, že tě tlačí do určitýho stylu, ale nebudujou tvojí osobnost”. Strach z toho udělat chybu, udělat něco, co se na škole nemusí líbit, vede k tomu, že současná scéna designérů vychází z místních škol jaksi “normalizovaných”. Zároveň vnímám na českých školách akademickou tendenci, která tu zůstala pravděpodobně po době komunismu – tj. oddělit od sebe “umění” a byznys. Bohužel tak studenti opouští typickou českou školu s naivní představou, že na ně čeká svět, aniž by uvažovali v intencích toho, jak z toho, co se naučili, udělat funkční byznys model, který by je mohl uživit. Často tak skončí, pasivní a frustrovaní, čekající na zakázky, místo aby sami aktivně vytvářeli příležitost, jak si najít vlastní zákazníky. Klíčem je samozřejmě dostatek vůle k tomu, odejít studovat tam, kde se v současné době daný obor vyučuje na špičkové úrovni (pro módu je to např. Paříž, Antwerpy nebo Londýn, pro design pak např. Nizozemí).
Mám pocit, že většině Čechů chybí důležitý “hlad po úspěchu”, ten vede občas k tomu, že věci vzdávají brzy a bez boje. Hlad, který vede jinde mladé kreativce k tomu, aby znovu a znovu zkoušeli úspěch, aby na sobě pracovali v prostředí, kde je velká konkurence, je většině Čechů cizí. Takový hlad samozřejmě akceleruje nejlépe prostředí, které je hodně konkurenční. Každý ví, že když se dostane na St. Martin’s College v Londýně, bude muset máknout a hledat vlastní niché, aby nezapadl v konkurenci. Takový “drive” na většině českých škol chybí – nebo donedávna chyběl. Proto jsem vždycky radil každému, kdo tu žije a chce studovat, aby – pokud může – odjel studovat do zahraničí.

Vlastní minulost nejde vymazat
Kompaktní socialistický systém měl celou řadu nevýhod. Pro kreativní obory, jakými byly film nebo design, měl ale jednu nespornou výhodu – v uzavřeném prostředí vytvářel svou vlastní vizuální identitu. Ta byla ve většině oblastech natolik čitelná, že se stávala ikonickou. Po převratu v roce 1989 nastal postupný odklon a otevřením hranic se začala ikoničnost české školy stírat. Jedním z příkladu ikonického designu byl specifický český film (především v 60. a 70. letech), dalším související filmový grafický design. Socialistický filmový plakát byl svojí unikátní vizualitou naprosto jasně odlišitelný od svých zahraničních souputníků. Po převratu jsme s nepoučitelnou samozřejmostí začali negovat cokoliv, co jen trochu souviselo se socialismem a vžitá vizuální forma nechtěla pro nikoho být inspirací. Novou inspirací se tak pro většinu kreativců (hudební projekty, designéři, módní návháři, filmaři) stal unifikovaný globální pelmel – v hudbě, módě, i v designu. Ten vede k tomu, že po formální stránce budete mít problém rozeznat tvorbu českého módního návrháře od jeho francouzského nebo amerického kolegy. Jejich tvorba se díky globalizaci stala unifikovaným produktem, který je hypoteticky možno uplatnit kdekoliv.

Inspirace uvnitř
To může samozřejmě být výhoda pro umělce nebo designéra, který by chtěl být globálně úspěšný. Často ale platí, že právě specifičnost a jedinečnost umění z něj dělá skutečně zajímavý mezinárodní artikl (např. úspěch rumunského nebo dánského filmu nebo belgické módní školy). Možná by tedy tak malé zemi jakou je bývalé Československo slušel spíš model inspirace českou školou a její šíření pomocí globálních prostředků (internet, blogy, online obchody, sociální sítě atd.). Podobný přístup intuitivně zaujala většina suveréních menších zemí – Dánsko, Švédsko, Španělsko nebo Island, který je svou specifickou uměleckou scénou související s rozsáhlou geografickou izolací malého ostrova, často zmiňovaným pionýrem svého vlastního niché. Tyto země se navíc, zdá se, v porovnání se svou konkurencí, se svou vlastní nezaměnitelnou identitou a uměleckou scénou prosazují globálně mnohem více než ty, které se pokouší kopírovat globalizovanou populární kulturu. Země, které jsem vyjmenoval ale samozřejmě neprošly post-komunistickým procesem jehož součástí bylo negování všeho, co by mohlo jen vzdáleně souviset s minulostí.
Češi se umí zapojit a být dobrou součástí ať žijí kdekoliv. Hůře ale umíme sami inspirovat nebo vytvářet jedinečné projekty. Být leadeři. Chybí nám suverenita, sebejistota a možná i soustředěnost.

Post-Comunism is over. Reset and think!
Po roce 2000 a intenzivně během posledních pár let začínám vnímat odklon nastupující generace, která donedávna žila spíše v post-komunismu než ve skutečně demokratické zemi, od konzumu a postupný konzervativní návrat ke klidnějšímu životnímu stylu, který je o něco více o hodnotách a méně o sociálním statusu a rychlé kariéře. Konzum, který jsme chtěli dohnat, jsme dohnali. Plast levných komerčních hraček přestává být atraktivní.
Po dvaceti letech strávených v rodící se svobodě, ale myslím, že možná právě teď je čas na inspekci těch toho, co znamená česká nebo československá identita a inspirovat se tím, co je unikátní v nás a jaká je naše vlastní historická paměť. Bez cenzury. Právě fakt, že jsme svobodní, můžeme cestovat, poznávat další kultury a žít tak i v prostředí, do kterého jsme se nenarodili, může být ta nejlepší inspirace pro hledání vlastní identity. Narodit se tady, žít a učit se jinde, vrátit se a zpracovat svoje vzpomínky a jedinečnost. Možná to je cesta?
Jsem optimista, který žil delší dobu v zahraničí, porovnal, skamarádil se a nasbíral spoustu kontaktů a teď žije víceméně spokojeně znovu v Praze. Myslím, že čas pro “Post-Commie East” nastal právě teď!