FASHION: Finding home and roots, fashion designer Daniela Peskova photographed by Mojmir Bures

4 Posted by - August 27, 2015 - FASHION

FINDING HOME AND ROOTS WITH A FASHION DESIGNER DANIELA PESKOVA
Photographer Mojmir Bures
Text, interview and translation by Nela Kovalcik

We easily get the feeling that gateways to the world are wide open and possibilities that abound are unlimited. Traveling is a gate of salvation to the world without concerns but often devoid of reality check. It particularly occurs when we do not know how to be happy in our everyday life. We consider unknown to be tempting and forget to realize that we’re fleeing from one insecurity to another. Which one of the roads led us astray? Where did we begin to lose our roots and need of consistency and connection to the the place and people around us?
Daniela Peskova’s Fall/Winter 2015/2016 collection has originated from an inner feeling of the young designer and her personal need for opinion about that feeling and response to it. When looking for answers, Daniela went back to her roots. She returned to her childhood – to be more exact – to her grandmother’s house. “All these armchairs, carpets, grandma’s jewelry…It was a combination of grandma’s energetic personality, her mental strength and the place itself that gave me a sanctuary and a feeling of security. The arms of the chairs were metamorphosing into the human arms that wrapped around me, that feeling of confort we all need to feel from time to time.” The designer understands individual pieces of clothing in this collection as representing conch or shell in which one can hide and be safe. “To allow oneself to merge with material and space to the extent of invisibility. To become its element.” Her work is a reflection of an elementary need for security, a woman’s fragility and her power. The last two are not in conflict, on the contrary, they go hand in hand and strenghten each other. “I listened to Lykke-Li a lot back then. I found a link between woman power and her tenderness in both singer’s music and charisma which was very close to me. It all started like that. I unintentionally learned the lyrics by heart and it became a solid music background when I worked.” Despite the fact that Daniela likes minimalism and purity of lines, she avoids uniformity and being trendy. Due to her sense for detail, Peskova intends to dress people with regard to their characters. “A designer shows us his or her attitude towards the body through the clothing. ”She drew the shapes of authentic period furniture. After that, she transformed the whole morphology of the wingback chairs, accessories and carpets into her designs. She thus confirmed her personal thesis that clothing is a final layer of human body. She has been fascinated by the transformation of human being as such, self-acceptance and personal will for change and regeneration. What widely influences her everyday life is then reflected in her creative output and workflow: “It is important to know yourself, to know what you want in life and what forms you as a person, to understand your roots. Simultaneously, it is necessary to look around without being limited. And work hard!”

Q & A’s with Mojmir Bures

Do you remember your first camera and who gave it to you?
I don’t remember when exactly but I pressed the shutter button for the first time when I was a little kid. When I was 10, I have tried to make a documentary about a forest near our hometown.

Analog vs. digital? What do you reach for first and why?
Digital is more an exposure meter and an ideas logbook. A picture from high-end SLR is so clear and at the same time it looks poor quality and cheap. I don’t like it. This could be because both the poor-quality pictures and extreme photo editing are now present at every corner and in every magazine. My preference is a roll film or 35mm format and for digital, it would be Hasselblad medium format. The authenticity of a photograph is a fundamental topic for me. Anyone who owns a camera phone can be a photographer. That’s the reason why taking beautiful pictures is no longer important to me.

How many pictures do you usually take in one photo shoot for a given job order?
With digital, I take 10 pictures of the subject and use one. With a film camera, I take one and use that one. You’re thinking differently with analog. Metaphorically, it reflects the instinct of a hunter who has a limited number of arrows. Besides that, I like to take pictures of the same subject over a longer period of time, for example over one year.

Instinct or plan? What do you prefer?
Instinct. It’s good to have a framework; however, nothing ever ends up exactly as it was planned. It’s better not to cling onto specific scenes and settings because impromptu shots typically have a greater value and impact.

Your photographs capture a natural feel to the extent of certain rawness. How would you define your style in three bullet points?
I am interested in the human soul, nature and quintessence. Portrait photography is similar; it gradually removes all the masks from the photographed person. I usually find what I’m looking for under several layers. In general, I like landscapes and abstract art, dark tones, chiaroscuro, darkness and silence.

What is your inspiration and in what conditions do your ideas emerge?
When I came back from my internship in Finland, I completely cut myself off from all local news. That way I created more space to think about the truly important things. I am inspired by art, exhibitions, books, movies, foreign magazines and by people close to me.

Is there any particular photograph that changed your view on photography?
There are plenty of photographs like that. I believe a photographer should be familiar with millions of pictures in order to be able to take pictures himself. To know how to read a photograph is similar to how to read a book. A photograph that comes to my mind is one called “The Steerage” by the American photographer Stieglitz. It is a vertical image depicting lower class passengers travelling on the ship’s lower deck while the upper class occupies the upper deck. The ship was sailing to New York from Bremen. He considered this picture as one of his most significant although nobody understood why at that time. It wasn’t visually beautiful. Its subject, however, remains current.

Has your work been influenced by social media and in what way?
I am not particularly active (on social media) and in fact, I don’t want to be. It is idealised and slightly scummy portrayal of our society.

What do you like about the work of Daniela Peskova? How did your cooperation started?
Daniela is part of my narrow selection of the most talented Czech artists. I like how she thinks about her own work and how she conveys it into her clothing. Combine that with her personality and our cooperation was inevitable.

What is your favourite place where you would like to live?
I would like to have a cabin in the woods in the North of Finland.

What does “home” mean to you?
The town I come from used to be German before the WW2. After the war, the Germans were expelled. I recently discovered a photograph showing the former residents welcoming German soldiers. In the background of the black and white picture, there is a wooded meadow with my parents’ house where I grew up.

O HLEDANÍ DOMOVA A KOŘENŮ S DESIGNÉRKOU DANIELOU PEŠKOVOU
Fotograf Mojmír Bureš
Autorka Nela Kovalčíková

Snadno dnes získáváme pocit, že brány do světa jsou dokořán otevřeny a možnosti, jimiž oplýváme, jsou neomezené. Cestování je spásnou branou do světa bez starostí, ale i reality. Je nezvykle často reakcí na to, co činí člověka nešťastným v jeho každodenní realitě. Vnímáme nepoznané jako lákavé, ale zapomínáme si uvědomovat, že prcháme od nejistoty k nejistotě. Která z cest to byla, na které jsme postupně pomalu začali ztrácet své kořeny a potřebu sounáležitosti s místem a lidmi, kteří nás obklopují?
Podzimní/zimní kolekce 2015 Daniely Peškové se zrodila z niterního pocitu mladé návrhářky a potřeby osobního stanoviska a odpovědi na něj. Při hledání odpovědí se navrací do dětství ke svým kořenům, konkrétně do prostředí babiččina domu. “Všechna ta křesla, koberce, babiččiny šperky. Prostředí samo o sobě ve spojení s energickou osobností a duševní sílou babičky mi poskytovaly útočiště a pocit bezpečí. Opěradla křesel se v mé představivosti proměňovala v ramena, do kterých se člověk čas od času potřebuje schoulit.” Jednotlivé kousky oděvu pak v této kolekci vnímá lokačně jako ulitu či skořápku, ve které se člověk může ukrýt a být v bezpečí. “Dovolit si splynout s materiálem, prostorem až do míry neviditelnosti. Být jeho součástí.”
V její práci reflektujeme elementární potřebu bezpečí, ženskou křehkost a sílu, která si neodporuje, ale naopak jde ruku v ruce a posiluje se. “Poslouchala jsem v té době dokola Lykke-Li. V její hudbě a charismatu se spojuje něžnost a síla ženy, něco co je mi hodně blízké. Tím to vlastně celé začalo. Znala jsem slova nazpamět a mohla hudbu pak už vnímat jen jako kulisu i při samotné tvorbě.”Přestože má Daniela ráda minimalismus a čistotu linií, uniformitě a trendovosti se vyhýbá. Díky citu pro detail chce člověka oblékat s ohledem na jeho charakter. “Návrhář nám dává najevo postoj ke svému vlastnímu tělu skrz oděv.” Tvary autentického dobového nábytku si překreslila a posléze celou morfologii křesel ušáků, doplňků a koberců přetransformovala do svých návrhů. Potvrdila tak svou osobní tezi, že oblečení je konečnou vrstvou lidského těla. Fascinuje ji transformace člověka, přijetí sebe samého a vůle osobnosti ke změně a přerodu. Co ji ovlivňuje v obecné rovině každodenního života, se pak odráží v její tvorbě a pracovním postupu: “Je důležité znát sebe sama, vědět, co chcete a co Vás formuje jako osobnost, znát své kořeny. Zároveň je potřeba rozhlížet se za hranice sebe samých. A dřít!

Rozhovor s Mojmírem Burešem
Pamatuješ si, jaký byl tvůj první fotoaparát a kdo ti jej dal?
To už přesně nevím, ale poprvé jsem zmáčknul spoušť fotoaparátu jako malé dítě… Když mi bylo 10 let, pokoušel jsem se například natočit dokument o lese kousek od našeho města.

Analog nebo digitál? Po čem sáhneš jako první a proč?
Digitál je spíš jen měřák a zápisník. Obraz z high-end zrcadlovek je tak čistý a zároveň něčím nekvalitní a levný. Nebaví mě. Možná je to prostě tím, že nekvalitní a naopak extrémě upravené fotografie jsou teď na každém rohu a v každém časopise. Nejraději fotím na svitkový film nebo na 35mm a z digitálu na středoformát Hasselblad. Autenticita fotografie je pro mě důležité téma. Každý, kdo vlastní mobilní telefon, může být fotografem. Proto už pro mě není důležité dělat krásné fotografie.

Kolik fotek obvykle vyfotíš při jednom focení s ohledem na zakázku?
Na digitál 10 fotek motivu z nichž použiju jednu. Na film jednu a tu použiju. Človek u analogu jinak uvažuje. Až tam se promítají instinkty lovce s omezeným počtem šípů. Rád ale fotografuji dlouhý časový úsek – například rok stejný model.¨

Na co při focení dáš víc – instinkt nebo plán?
Instinkt. Je dobré mít kostru, ale nikdy nic nemůže dopadnout přesně podle plánu. Proto je dobré se příliš neupínat na konkretní scény, protože ty záběry, které přijdou náhodně, mají pro mě zpravidla vetší váhu.

V souvislosti s tvými fotografiemi lze mluvit o zachycení přirozenosti až určité syrovosti? Jak bys popsal ve 3 bodech tvůj styl?
Zajimá mě lidská duše a podstata. Fotografovat portrét je podobné, jako z portretovaného postupně snímat masky. Až pod několika vrstvami je obvykle to, co hledám.
Mám rád krajiny a abstraktní umění, tmavé tóny, šerosvit, tmu a ticho.

Co tě inspiruje a za jakých okolností vznikají tvé nápady?
Po návratu ze stáže z Finska jsem se naprosto odříznul od veškerých lokálních zpráv. Tím jsem si vytvořil mnohem víc prostoru pro přemýšlení nad věcma, které jsou opravdu důležité. Inspiruje mě umění, výstavy, knihy, filmy, zahraniční časopisy a moji blízcí.

Existuje jedna fotografie, která změnila tvůj náhled na fotografii?
Takových fotografií je spousta. Myslím si, že fotograf by měl znát miliony obrazů, aby sám mohl fotografovat. Umět číst fotografii je podobné jako číst knihu. Fotografie, která mi ale zrovna přichazí na mysl, je snímek amerického autora Stieglitze- “The Steerage”. Je to vertikální snímek, na němž je nižśí třída cestujících na spodní palubě lodi a vyšší třída nahoře. Loď se plula do New Yorku z Bremen. On sám fotografii označoval jako jednu ze svých nejduležitějších záběrů. Nikdo ale tehdy nechápal proč. Nebyla vizuálně krásná. Téma, které nesla, je ale stále současné.

Ovlivnila sociální média nějak tvoji tvorbu a jak?
Nejsem moc aktivní a vlastně ani nechci. Je to takový idealizovaný a trochu slizký obraz naší společnosti.

Co se ti líbí na tvorbě Daniely Peškové? Jak vznikla vaše spolupráce?
Daniela patří mezi moji úzkou selekci nejtalentovanějších českých umělců. Mám rád to, jak uvažuje nad vlastní tvorbou, a jak to následně přenáší do svých modelů. V kombinaci s tím, jaká je osobnost, spolupráce musela nastat.

Jaké je tvé oblíbené místo, kde bys chtěl žít?
Chtěl bych mít srub na severu Finska.

Co pro tebe znamená “domov”?
Pochazím z města, které bylo před válkou německé. Po válce byli Němci vyhnáni. Nedávno jsem objevil fotografii, na které původní obyvatelé vítají německé vojáky. V pozadí černobílé fotografie je zalesněná louka, na které teď stojí dům mých rodičů, ve kterém jsem vyrůstal.