TRAVEL: Jana Asenbrennerova

7 Posted by - March 14, 2015 - TRAVEL

PEOPLE, CREATIVE PROCESS, HER ROOTS, IDEAS AND IDEALS
Interview with Jana Asenbrennerova by Tereza Srbova

One of her short movies was selected for the Tiburon festival near San Francisco. This trip changed Jana Asenbrennerova’s life. She not only fell in love with the country and decided to move to The United States, but also found her biggest passion – documentary photography. Her work proofs that one picture often tells more than a hundred words. Still, I took the opportunity to interview Jana for Sons & Daughters to get an insight into her thrilling life behind the lens.
Tereza Srbova, actress and writer living in London, LA and Prague.

Jeden z jejich krátkých filmu byl přijat na festival v Tiburonu nedaleko San Francisca a tento výlet změnil Jane Ašenbrennerové život. Nejen ze ji Amerika učarovala natolik, ze se rozhodla do země přestěhovat, ale našla zde i novou vášeň – dokumentární fotografii. Její práce je důkazem, ze jeden snímek dokáže zdědit víc než stovky slov. Presto jsem využila příležitosti položit Jane par otázek v rozhovoru pro Sons & Daughters a dozvědět se něco o jejím dobrodružném životě za objektivem.
Tereza Srbova herečka žijící mezi Londýnem, LA a příležitostné Prahou.

Your background is in film and theatre. Was there a significant moment when you decided to switch to documentary photography? When was it that you realised you’d like to capture reality rather than fiction?
The transition towards documentary was gradual and it was triggered more and less by frustration. When I first arrived to The United States more then 11 years ago I didn’t speak any English so I have chosen photography as a way of communicating. I attended a course of black and white photography at a local school, I learned how to develop photographs and started taking pictures purely for fun. I photographed pretty much anything: landscape, architecture, portraits, and for longer period of time also nudes. It wasn’t until I attended a course of documentary photography when I realized that this is what I want to do, that this is what I want to focus on. I was very drawn to visual storytelling. And therefore, after four years of studying photography, I have decided to change and go study photojournalism.

Pracovala jste prý nejdříve u filmu a divadla. Byl ve Vašem životě nějaký určující moment, kdy jste se rozhodla pro dokumentární fotografii? Pro realitu oproti světu fikce?
Má cesta od filmu k dokumentu byla pozvolná a dalo by se říci, že vyústila z frustrace. Po příjezdu do USA před více než 11 lety jsem anglicky nemluvila a tak jsem si jako alternativu k vyjadřování zvolila fotografii. Vzala jsem si na místní škole hodiny černobílé fotky, základy vyvolávání a fotila jen tak pro radost. V začátcích jsem fotila naprosto všechno, krajiny, architekturu, portréty, delší dobu pak také akty a pak až když jsem si vzala hodinu dokumentaristiky věděla jsem, že to je ono. U toho chci zůstat. Možnost říci příběh formou reportáže mi bylo velmi blízké. A tak po čtyřech letech studia fotografie jsem se vydala na místní univerzitu studovat fotožurnalistiku.

Who inspires you in your profession? Who supported and influenced your path the most?
Most support came from my professors at the university at first. They motivated me not to give up. It was amazing how they encouraged me when things were not going the right way, when I made mistakes or when I was frustrated with the technical difficulties of photography. They were buddies but at the same time very strict critics. This balance created a mutual respect and trust and made it a bit easier to go on despite all the challenges. When it comes to inspiration there are many photographers who inspire me – especially for their work ethics rather than just photographs. The list of great photographers is very long but to name some I’ll start with american photographer Lynn Johnson who works for National Geographic. I really admire her work ethics and the way she treats people she works with and photographs. She has a strong sense of humanity and empathy. I believe she sincerely cares about the people in her images. A truly admirable great woman and a phenomenal photographer at the same time. I look up to Brent Stirton for the same reason. He is South African photographer and works for National Geographic beside other. He puts heart into his work and story of a person doesn’t end for him when he is done photographing it. Another one I’d mention is a Brazilian photographer Sebastiao Salgado who covers very powerful environmental topics. I consider him a genius for his pehnomaneal visual storytelling for his exeptional way to communicate a problematics to a vast audience – his visual content is very powerful and captivating.

Kdo je Vaší inspiraci v branži? A kdo Vás z vašeho okolí nejvíce ovlivnil či podpořil?
Obrovskou podporu jsem v začátcích měla ve svých profesorech, kteří mě trpělivě vedli k tomu, abych to v samých začátcích na základě malých nezdarů nevzdala. Bylo obdivuhodné jak při mě vždy stáli když se věci nedařily nebo když jsem byla frustrovaná technickou náročností fotografování. Byly to partáci, ale zároveň i přísní kritici, kteří hned tak něco neodpustili. Tento balanc mezi námi vypěstoval respekt a důvěru a bylo tak snazší pokračovat v začátcích v nesnadné cestě. V branži jsou lidé a fotografové kteří mě velice inspirují a je to většinou jejich přístup k práci který obdivuji ještě více než fotky samotné. Je to dlouhý list fotografů, ale jmenovitě třeba Lynn Johnson. Je to americká fotografka, která už leta pracuje pro National Geographic. Její přístup k práci je obdivuhodný stejnětak to jak pracuje a jak se chová k lidem které fotí. Má v sobě velký smysl pro humanitu a empatii a věřím že ji upřímně záleží na lidech které fotí. Je to obdivuhodná žena, fenomenální fotografka a velký člověk. Dalším mým vzorem z podobného důvodu je Brent Stirton, Jihoafrický fotograf, který mimo jiné také fotí pro National Geographic. Fotí srdcem a příběhy, které zpracuje pro něj nekončí po té co jsou dofocené. Další je pak Brazilský fotograf Sebastiao Salgado ktery fotí velmi silné projekty, většinou černobíle a jeho reportáže jsou často stavěné na aktivismu. Považuji ho za fotografického géniuse, komunikuje fotografií problematiku, která díky jeho fenomenální dokumentaci a schopnosti říci příběh obrazy osloví širokou audienci. Jeho vizuální výpovědi jsou silné a nepřehlédnutelné.

Where is home for you and what role does the concept of home play in the life of someone who is constantly on the road?
I ask myself the same question quite often and I still don’t have a clear answer. I feel at home at many places. One of them is of course Czech Republic despite the fact that I don’t live there for over 11 years. But it is still the place I’m from and place I understand the most. Another home is San Francisco. I feel the most comfortable here, its lifestyle suits me the best. I am close to some places in Africa where despite of the humble ways of living I always feel like I don’t miss anything and often feel stress free over there. I guess home is a place where I can just be myself and where I have good friends, loved ones, people with same lifestyle. Those that I can go to dinner with drink a glass of wine and have a great conversation. That plays a fundamental role in my life and what sums up my idea of home at this point of my life.

Kde je pro Vás domov, a co pro Vás, zenu, která je stále na cestách, pojem domova znamená?
Tuhle otázku si často také kladu, ale nejsem si jistá zda na ní znám přesnou odpověď. Cítím se doma na mnoha místech. Za jeden z domovů považuji samozřejmě Čechy i presto, že už tam přes 11 let téměř nejsem. Ale je to místo odkud pocházím a které asi nejlépe chápu. Dalším domovem je určitě San Francisco, zde se cítím asi nejpohodlněji a vedu zde životní styl který mi je nejbližší. Pohodlně se ale cítím i na některých místech v Africe a i presto že tam žiji velice jednoduchým životem mám pocit, že mi tam téměř nic neschází a nepociťuji tam stres. Dalo by se říci že za domov považuji místo, kde se cítím sama sebou, kde mám dostatek přátel, spřízněných duší se kterými mužů zajít na večeři, na sklenku vína a dobře si popovídat. To je něco co je pro mě naprosto fundamentální a co pro mě momentálně asi nejvíce vystihuje domov.

Apart from the places that you call home which country would you like to re-visit the most?
Although I find something magical and unique in every single country I visit, I must say I fell in love the most with Nepal. I lived there for five months, worked in a local newspaper for a while and then just traveled and took photographs of local life, people and culture. For the first time I was confronted with many unexpected difficulties I wasn’t at all prepared for and it turned out to be a school of life. Many people were discouraging me from going to Nepal all by myself but it was one of the best decisions I’ve ever made. This amazing and colorful country has, despite of some challenges, a very special place in my heart and I have met lots of new friends and colleagues there too. I recall my journey to Nepal with immense love and I know I will go back there one day.


Do které země, která není Vašim domovem, se nejradši vracíte a proč?
I presto že každá země má své kouzlo a výjimečnost, asi nejvíce jsem si zatím zamilovala Nepál. Žila jsem tam dohromady asi 5 měsíců, pracovala nějakou dobu v místních novinách a pak jen cestovala, fotila a dokumentovala místní život, lidi a kulturu. Bylo to poprvé v mém životě co jsem byla konfrontovaná náročnými situacemi na které jsem nebyla připravená, byla to škola života. I presto že mě mnoho lidí tehdy odrazovalo, věřím že odjet do Nepálu bez toho abych tam kohokoliv osobně znala, bylo jedno z mých zatím nejlepších rozhodnutí v životě. Tahle pestrá, nádherná, také komplikovaná země mi velmi přirostla k srdci stejně tak mnoho nových přátel a kolegů, které jsem tam poznala. Na Nepál často s láskou vzpomínám a vím že se tam jednou budu vracet.

What drives you?
Passion and belief in what I do.

Co Vás žene kupředu?
Vášeň a víra v to co dělám.

Crashed helicopters, countries in the midst of a conflict, tropical diseases,… You’ve been through a lot. How do you deal with fear? How do your close friends and family cope?
It would be very dangerous to go to those places and not be at all afraid. I believe it is necessary to have a certain amount of healthy fear and I am thankful for having it. I rely on my intuition and when it sends its warning signal I listen to it. I think my close ones are more afraid than I am and I feel sorry for that but there is not much I can do. I believe though that no matter how worried they are they also trust that I will not stick around a potential danger until it’s too late. I don’t push my luck.


Zřícené helikoptéry, země zmítané konflikty, tropické nemoci… Jak se vypořádáváte s obavami a strachem? A jak se s tím vyrovnávají Vaší blízcí?
Jezdit do nebezpečných míst bez strachu je samo o sobě velmi nebezpečné. Takže za svůj zdravý strach, který je v takovýchto místech a náročných situacích potřeba jsem vděčná. Věřím také své intuici a když pošle signál, tak poslouchám. Myslím si že někteří blízcí mají asi větší strach než mám já, to mě mrzí, ale nic moc s tím nenadělám. Myslím si že i přesto že se obávají, tak mi zároveň také věří a ví že vím kdy je čas z určitých míst odejít.

If you had to choose a single photograph you’d like to be remembered for, an image that represents you the best, would you find one in the vast portfolio of your work?
I haven’t captured that one yet. But from what I have I’d consider the image of a ship sliced in a half as my strongest. It comes from the series Shipbreakers that I have shot in Bangladesh several years ago.

Kdyby jste mela určit jednu jedinou fotografii, která by Vás mela nejlépe reprezentovat nebo pro kterou by jste chtěla, aby si Vás lide pamatovali, vyberete ve svém portfoliu takovou?
Takovou jsem ještě nevyfotila. Ale z toho co zatím mám je pro mě osobně asi nejsilnější fotografie rozříznuté lodi ze série Bourači Lodí, které jsem fotila v Bangladéši před několika lety.

When one’s hobby becomes a full time job, is there enough free time, or even the necessity to find an additional hobby?
Absolutely. It is one of my priorities to find time for activities that have nothing to do with photojournalism. I have been doing yoga for over 11 years, I love sports and always find the time to go swimming, jogging or just walk in the park or by the coastline. I play guitar sometimes and enjoy meeting up with friends for a glass of wine, try a new restaurant or a visit a museum, go dancing. I often watch documentaries and listen to my favorite stand-up comedians.

Když se Vaše hobby stane zároveň Vaší obživou, je ještě čas na nějakého dalšího koníčka? Je takové rozptýleni v podobě úplně jine činnosti potřeba?
Ano, naprosto. Považuji to za jednu ze svých priorit udělat si čas na jiné věci, které s žurnalistikou nesouvisí. Cvičím pravidelně jógu, už přes 11 let, ráda sportuji, vždycky si tedy najdu čas jít si zaplavat, zaběhat nebo se jít jen tak projít k moři nebo do parku. Zahraji si na kytaru, také se pravidelně vídám s přáteli, zajdeme třeba na sklenku vína, dobrou večeři, do muzea nebo někam tancovat. Také mám moc ráda dokumentární filmy na které se pravidelně dívám a pak mám své oblíbené komiky, které často poslouchám.

Do you have any unfulfilled dreams?
A whole bunch and I am working on fulfilling them one by one.

Mate nejaky nesplneny sen?
Ano těch je celá řada, ale pracuji na nich jeden po druhém.

Many of your images tenderly capture the female world while other photos project a very masculine and rough vibe. Do you embrace the fact you are a woman behind the lens, do you benefit from it in any way or do you find some kind of androgynous neutrality when working?
I am a woman and that’s how I feel behind the camera. I can’t change that, it’s a given. If I were a man my photos would most definitely look different. The masculine aspect in some images you mentioned perhaps comes across the way it does because of the fact that I am a woman. As a man who knows if I could capture the roughness and masculine energy in the same way, if it would get my attention at all. It’s hard to judge what’s not there. I work intuitively and use what I have to my benefit. It is impossible not to put part of oneself in this kind of work. I am in every image I take.

Některé Vaše fotky velmi citlivé zachycuji žensky svět, jine jsou velmi maskulinní, drsné. Cítíte se za fotoaparátem jako žena a těžíte z toho nějakým způsobem, nebo jste za objektivem našla jakousi androgynní neutralitu?
Jsem žena a tak se také za fotoaparátem cítím. To se nedá změnit, to je realita. Kdybych byla muž mé fotky by pravděpodobně vypadaly jinak. I ty maskulinní jak popisujete, možná právě proto že jsem žena jsou takové jaké jsou. Kdybych byla muž kdo ví zda bych tuto drsnost a maskulinitu byla schopna takto zachytit. To se těžko hodnotí. Já fotím intuitivně a těžím z toho co mám. Do své práce nelze nedat kus sebe.

How do you establish the relationship with your subject? Do you use an interpreter?
That varies depending on where the work takes place and if I speak the language. I prefer to work without an interpreter and communicate with people directly but unfortunately that is not always possible. Whenever I meet a person whose story I’d like to cover I start with a long chat. I explain and describe what I’d like to do and what it would take. I then ask if they would like to share their story with the public. I leave the decision entirely to them. I don’t persuade people.

Jak navazujete kontakt se svými subjekty před kamerou? Doprovází Vás nějaký interpretér?
To se mění. Záleží v jaké zemi zrovna pracuji a zda mluvím místní jazyk. Samozřejmě preferuji pracovat bez i interpretéra a s lidmi jejichž příběh chci sdělit komunikovat sama, to ale není vždycky možné. Když potkám člověka, který má příběh co mě zaujme a který bych chtěla zachytit máme dlouhý rozhovor, vysvětlím o co mi jde, co to bude obnášet a zda by měli zájem se o svůj příběh podělit veřejně. Rozhodnutí je pak na nich. Lidi ke spolupráci zásadně nepřemlouvám
.

What camera do you work with? What other equipment would you not leave behind?
I work with the Canon system. I am using 5D Mark III at the moment and I travel with three or four camera lenses at most. I would never leave without my iPhone, which is without a doubt my favorite gadget. Being a huge Instagram fan I take photos with it and I contribute to a project Everyday Africa. Recently I started publishing those photos as well.

Jakým fotoaparátem fotíte? Bez jakého dalšího vybaveni se na cestu neobejdete?
Fotím na systém Canon. Momentálně používám 5D Mark III a vozím sebou 3 maximálně 4 objektivy. Neobejdu se bez svého iPhonu který je bez pochyby mou nejoblíbenější technologickou hračkou. Hodně na něj fotím, jsem velký fanoušek instagramu, přispívám do projektu Everyday Africa a fotky z telefonu jsem nedávno začala i publikovat.

How do you prepare for a journey to a conflict zone?
Being well-informed and have a safe local base is a key. I need to know the most recent update on the stage of a conflict just before I enter the country. I’m in touch with contacts that are already there and who can help with suggestions and necessary information. It is important not to underestimate anything and take all warnings and alerts seriously. Most of them are false alarms but in case they are not one could get into serious trouble.

Jak probíhá příprava, když se chystáte do země zmítaného nějakým konfliktem?
Důležitá je informovanost a bezpečné zázemí. Mít co nejvíce informací o tom v jakém stádiu je konflikt v momentě, kdy člověk do země přichází. Mít kontakty s lidmi kteří už v zemi jsou a kteří mohou pomoci při příjezdu a poskytnout více aktuálních informací. Je důležité nic nepodceňovat a brát vážně jakékoliv varování či obavy. Mnohé z nich jsou často plane poplachy, ale kdyby nebyly mohly by nastat seriózní problémy.

I can only imagine the enormous amount of photo material you bring back from each journey. How do you approach the editing phase choosing the final picture? Do you give yourself some time to create distance or do you know immediately which one is ‘the shot’?

Yes, I constantly have a huge amount of material. Sometimes I know right away that I got a strong photo, other times I discover it later while editing. I try to run through all the shots on the same day or at least same week since capturing them, however it is not always possible to do. But to create a distance is helpful. With some of my personal projects I have the luxury to take time, weeks even months, till I edit. However when I work for an agency or NGO then the time frame for delivery is shorter – I am often obliged to deliver material on the same day or week, rarely I have longer period of time such as a month to edit. So I need to be flexible when it comes to processing.

Na každé cestě toho jisté nafotíte velkou spoustu. Jak probíhá následně vybíraní snímku, který událost nejlépe reprezentuje? Dáváte si k takovému rozhodnuti časový odstup nebo je Vám favorit ihned jasny?

Je pravda že mám neustále velké množství materiálů. Někdy vím okamžitě, že mám silný snímek jindy jej objevím až později při editování. Fotky se snažím prohlédnout alespoň letmo ten samý den či týden, ale to také není vždycky možné. Odstup pomůže, jsou projekty na kterých pracuji nezávisle a tak si můžu dát několika měsíční odstup než fotky zpracuji. Často ale musím vše editovat ten samý den a předat agentuře, někdy do týdne, do měsíce, takže systém se mění a musím být v tomhle flexibilní.

To what extend do you get involved in the life of the community you photograph? Are you a silent observer or do you take an active part in the local life and during events? (for example: did you jump into the water in Shabunda?)
The work of a photojournalist has strict rules, ethical guidelines. They are fundamental for this type of work and I always have to keep that in mind. My job is to document the life of others. If I got involved I would not only influence the story I’m documenting, I would in a way influence it and co-create it. That is not acceptable. So it is very important not to cross those boundaries and keep my distance. My work would loose its credibility. If I don’t take pictures though, if I have let’s say a day off and just hang out with people – local friends and colleagues then I gladly take part in a local life, I then do go swimming with others or dancing in a club. As long as it is separate from the projects I am working on. I don’t mix work and pleasure; my reportages would suffer from that.


Jak dalece se zapojujete do života komunity, o které děláte reportáž? Jste spise tichou pozorovatelkou, nebo se zapojujete do místních aktivit (např. fotka plavajících dívek ve městě Shabunda, skočila jste do vody též?

Práce fotožurnalisty diktuje velice striktní pravidla a je naprosto fundamentální se jimi řídit. Má práce je pozorovatel, který fotí život či příběh druhých. Když se do aktivit zapojím tak tenhle příběh který se snažím dokumentovat nejen ovlivním, ale také spoluvytvářím. Takže při téhle práci je důležité tuhle hranici nepřekročit a držet si odstup. Práce by jinak okamžitě ztratila kredibilitu. Pokud ale zrovna nefotím, mám den volna a jsem s místními přáteli nebo kolegy pak se samozřejmě zúčastním společného koupání či tance v klubu, to je ale naprosto separované od projektů které fotím. Práci a zábavu nemíchám, mé reportáže by tím trpěli.

How does your work improve your skill of person perception? Can you tell whom to trust?
I think that when it comes to people back home in the Czech Republic or people in The States I believe I often have a pretty accurate judgment. However, in Africa for example it has been more difficult. It is a different world that I’m not yet that familiar with so my instinct and intuition when it comes to guessing people are not as precise. I haven’t spent enough time there yet to develop a full understanding of the people and for which haven’t gained the ability to be able to precisely estimate or correctly guess whom they are and what can I expect from them.

Vyvinula jste si skrz svoji profesi lepší odhad na lidi? Poznáte tak rychleji komu důvěřovat?
Mám pocit že co se týče lidí doma v Čechách nebo ve Spojených Státech mám poměrně dobrý odhad na lidi, dokážu vycítit a odhadnout velmi často jejich citové rozpoložení. Tohle se mi však ne tak úplně daří třeba v Africe. Je to komunita, která je velmi odlišná od té kterou znám, ve které jsem vyrůstala a tak můj instinkt, intuice nefungují tak dobře. Nestrávila jsem tam ještě tolik času na to, abych byla schopná lidem plně porozumět a odhadnout je natolik abych mohla věřit svému instinktu.

You’ve been a witness to many powerful stories and visited numerous countries. Your job enabled you the insight into problematics from a very close point of view. It is something most of us in the western world can hardly imagine. Lots of your images, however, are filled with people’s smiles and it is evident that people can find happiness despite the sometimes extreme conditions they live in. What are the fundamentals of happiness in your opinion? What are the pillars of one’s personal growth?

I think it is important to be aware of all we’ve got. To be grateful for every day things and try not to take them for granted. There are many people in the world who can not fulfill even some basic needs and their lives are lot more complicated because of that. I think it’s helpful to perceive own life from a larger perspective and acknowledge all the privileges one has.

Viděla jste na vlastni oči tolik silných životních příběhu, navštívila země s rozličnými režimy a pochopila z blízka problémy, jez si my ve vyspělém světě dokážeme těžko představit. Ale na Vašich fotkách jsou I presto vidět úsměvy a je evidentní, ze lide dokáži byt šťastni i ve velmi vypjatých podmínkách. Co je tedy podle vás pro osobni růst a štěstí člověka to zásadní, aby byl každodenní úsměv možný?
Osobně si myslím, že je důležité si uvědomit to co sami máme. Vážit si maličkostí, samozřejmostí každodenního života, protože někteří lidé právě tyhle maličkosti nemají a jejich život je kvůli tomu mnohem komplikovanější. Vidět svůj život z širší perspektivy a být si vědom svých vlastních privilegií.