CULTURE: Shoot Me Like A Star Interview with actress Tereza Srbova

8 Posted by - May 16, 2014 - CULTURE, FASHION

‘SHOOT ME LIKE A STAR’ Interview with actress Tereza Srbová
Photography by Hana Knížová
Interview by Michaela Burcaková

EN: What people tend to do out of a sheer boredom! They study, pray, fall in love, get married, reproduce and some even die out of boredom. It is said that boredom does not correlate with people’s needs, but with desire and the need for experience. Nothing outside of experience is interesting. How does Tereza Srbova feel about it?

Great question. It’s topic I’ve been quite interested in lately, being past 30. Up to a certain age we do things the way we are expected to. One studies, passes exams, works and keeps busy and if he/she fulfils the chores successfully, everything somewhat keeps on rolling. But around that age of 30, for me, at least, there was a shift. You know a lot about yourself and you learn to think more and more for yourself, shaping who you really are. I’ve been always very driven and trying to do my best in everything. However, lately I don’t bother unless it is something I am really and honestly interested in, something that has a meaning, a sense to my personal story – no matter if I gain materially from it or not. My aspirations and goals in life have changed and the drive with it. Yes, we are fortunate to live in a society where the majority of us have enough food, warm home and all the basic necessities for a comfortable living – so we have the luxury to do things we enjoy or, in a worse scenario, be bored. From this perspective a human life is long and we need to fill the time we are given – either for the reason of just doing something, for not being bored or out of an enthusiasm, some kind of vocation. To find a higher meaning in it is to find a meaning of life – and that’s the eternal question. The new Kundera’s novel La fête de l’insignifiance was just released in France and as with all of his books I look forward reading it. I do not expect to find The answer there, but for sure lots of inspiration to ponder about things that interest me. But back to your question: at the end I think that life is about gaining the experiences that bring us joy and make us a better person at the same time, improve us for our own good …I must say this interview starts on a light note!

Do čeho všeho se lidé nepustí jen z nudy! Z nudy studují, z nudy se modlí, z nudy se zamilovávají, vstupují do sňatku, množí se a nakonec nudou i umírají. Prý nuda nesouvisí se skutečnými potřebami, ale s touhou, s touhou po zážitcích. Nic vyjma zážitku není zajímavé. Jaké to má Tereza Srbová?

Velice dobrá otázka. Je to téma, kterým se teď, po třicítce, začínám hodně zabývat. Do určitého věku jsme zvyklí dělat věci tak, jak ‚se to má‘, jak je to nastavené společností a naším okolím. Člověk studuje, chodí na zkoušky, pracuje, má nějak pořád co dělat, a když plni svoje povinnosti správně, všechno tak nějak jede a funguje. Řekla bych, že ve třiceti se to pro mnoho lidí láme, znají sami sebe líp než ve dvaceti a uvažují najednou jinak . Alespoň pro mne to tak je. Měla jsem vždycky soutěživého ducha a vůli dělat věci co nejlíp. Teď chci dělat to, co mě skutečně vnitřně baví a zajímá, co má pro mě osobně nějaký důležitý smysl – ať už z toho mám nějaký materiální užitek nebo ne. Ty důvody, proč aspiruju na určité cíle, se pomalu mění… a s tím pak i cíle samotné. Ano, žijeme ve společnosti, kde máme všichni dost jídla, střechu nad hlavou a všechny základní potřeby k žití zaopatřeny a máme proto ten luxus dělat mnoho věcí pro radost nebo se v horším případě nudit. Lidský život je z tohoto hlediska dlouhý a musíme nějak vyplnit čas, který nám je daný – ať už to děláš z nudy nebo proto, že cítíš nějaké poslání – najít v tom nějaký vyšší smysl je otázka za všechny peníze. Ve Francii teď vyšel Kunderův román La fête de l’insignifiance. Už se těším, až si ho v anglickém překladu přečtu. Myslím, že tam asi nenajdu odpovědi, ale určitě další inspirativní úvahy k tématu, které mě teď zajímá. Ale zpět k tvé otázce: nakonec jde asi jen o to, získávat zážitky, které nás těší, a které z nás postupně dělají lepšího člověka – lepšího pro nás samotné… hmm, začali jsme pěkně zlehka

EN: When there is a lack of a reason to live, one finds different distractions. Acting, however, makes a person to live a life of somebody else. I am wondering how do you deal with a negative role? What do you think about and what does have the biggest influence on you?

As an actor I have to forget whether the character is a negative or a positive one. That’s for the audience to judge – I shouldn’t perceive the character from that perspective. It wouldn’t be authentic. Just like in a real life nobody considers himself or herself to be the negative player. Thus, I try to understand the emotional world of the role – her dilemma, insecurities, deep rooted problems that lead to certain behaviour that makes her come out as a bad person to an objective viewer. My task is to understand what is behind the behaviour and then act according to it. I used to immerse myself into a character days and nights before the shoot. Which can be quite crazy in some cases. Now I allow only the physical and exterior attributes of a role to influence my life – such as physical training, a specific haircut – but I do not bring home the emotions anymore. . Although my partner keeps saying he notices small shifts in my behaviour when I’m filming. I guess I can’t fully separate the two worlds.

Když člověku v životě schází osobní smysl, nahradí jej rozličné kratochvíle. S herectvím je tomu tak, že člověka zcela pohltí život někoho jiného. Mně by zajímalo, jak se vyrovnáváš s roli, která není pozitivní? Na co se snažíš myslet a co tě nejvíc ovlivní?

Jako herečka musím zapomenout na to, jestli je role pozitivní nebo negativní. Tím bych postavu soudila zvenčí a to ji pak nelze zahrát autenticky. Ve skutečném životě nikdo sám sebe nevnímá jako‚ negativního‘ hráče. Takže se snažím pochopit pocity postavy – její komplexy, vnitřní dilema, problémy, které ji k určitému jednání vedou, a které z ní pak ve výsledku pro diváka tu negativní postavu dělají. Moje práce je, pochopit, CO je zatím, a to pak zahrát. Dřív jsem ty pocity schválně prožívala dny a noci před natáčením – jako součást přípravy, což může být dost šílený. Teď do mého osobního života zasahují jen fyzické a vnějšími atributy role (jako např. trénink nebo ostříhání vlasů), ale emoce si domů nenosím. I když musím přiznat, že můj partner přesto pozoruje změny v určitých aspektech mého chování, když se připravuji na roli. Úplne to asi odstřihnout nejde.

EN: Is there any connection between modelling and acting?

A good model is not necessarily a good actor. It definitely helps if a model is versatile and able to change, adapt to different roles, but it does not mean she has an acting talent. Modelling is more physical – it is more about strict physical attributes. However, I find one thing very much in common between modelling and acting – it is the on screen charisma, the photogenic. Some people just shine when in front of a camera, they stand out more than in a real life. That is something that cannot be taught, it’s a gift. Thus while photogenic models do not necessarily need to be good actors, there are lots of great stage actors who do not stand out on camera, unfortunately.

Má modeling něco společného s herectvím?

Dobrá modelka nemusí být dobrá herečka. Určitě pomůže, když má modelka schopnost měnit se, přizpůsobit různým rolím, ale to ještě nemusí znamenat skutečný herecký talent. Modeling je v tomhle celkem jednorozměrný – jde zejména o velice striktní fyzické předpoklady. Ale řekla bych, že to, co mají společné úspešné modelky a herečky je fotogeničnost. Někteří lidé se na kameře jakoby rozsvítí – vypadají lépe než naživo. A to je něco, co se nedá naučit, je to dar. Takže zatímco fotogenické modelky nemusí vždycky umět hrát, spousta šikovných divadelních herců vůbec nemusí na kameře vyniknout, bohužel.

EN: Do you think that aspirations of an actor are based on a dissatisfaction with one’s life? Or, while it does not necessarily mean that the person longs for a different life, but for a change, such as a change of an environment, different friends, job, a change that is not the same anymore. What do you think? What is your opinion?

When you act, you become someone else, you are given a script which clearly sets many rules for you…you know the end of each scene and the entire story. For a sensitive person it can be a great comfort to retreat into a world which, compared to the real one, is all set up in advance and there is no danger of obscurity. You can let yourself go and be emotionally open. It is a fantastic game, same as when we were kids and tried to experience certain situation and our reactions, which we could not practice in a real life. Most actors I know are extremely sensitive and emotional people, often with complicated childhoods. I do not think it is a coincidence. In the world of the movies one knows the whole script and with it the end of the story – it’s a phenomenon reality doesn’t offer.

Myslíš si, že touha herce má koření v tom, že když se někdo rozhodne stát hercem, tak mu jeho vlastní život nedává smysl? – druhá varianta je, že to nemusí hned znamenat touhu po jiném životě, ale změnu, třeba jako změnu prostředí, změnu kamarádů, nebo změnu povolání, která už není tím, čím byla dříve. Co si o tom myslíš? Jaký máš na to názor?

Když hraješ, staneš se někým jiným, máš scénář, jasně daná pravidla… znáš konec každé scény i celého filmu. Pro citlivě nastaveného člověka je to úžasný únik do světa, kde na rozdíl od toho našeho, je všechno už předem vymyšlené, není tam ta nejistota z neznáma. Můžeš se tak uvolnit a emocionálně úplne otevřít. Je to úžasná hra se sebou samým, jako když jsme byli malé děti a všichni jsme zkoušeli skrz hry prožít naplno určité situace a vlastní reakce, které jsme nemohli zakusit v životě. Mnoho herců, které znám, jsou velice citliví a emocionální lidé a často měli komplikované dětství. To podle mě není náhoda. Možná se ve filmovém světě, kde znají konec děje, cítí bezpečněji.

EN: What were your reasons for the change of your profession, when you recall your beginnings?

First of all I haven’t consider it to be a change of direction. I always engaged in some kind of performance, be it singing and drama classes in childhood, modeling while growing up or acting school later in my twenties. At that time I just graduated, I did my masters in culture anthropology and it didn’t feel like a different direction either, it made a total sense in my overall journey. It’s a ‘people study’ – their outer and inner world, their incentives, and that’s exactly what I am interested in as an actress too – the human aspect, someone’s story and our comprehension of it.

Jaké byly tvé prvotní pohnutky změny povolání, když si vzpomeneš na začátky?

Já jsem to nikdy jako velkou změnu nepocítila. Vždycky jsem dělala nějaký druh performance, ať už to byl zpěv a recitace v dětství, modeling během dospívání nebo pak herecká škola od čtyřiadvaceti, po dokončení studií kulturní antropologie – která do toho taky úplne přirozeně zapadla. Zabývá se lidmi, jejich pohnutkami, vnějším a vnitřním světem, a to je přesně to, co mě zajímá i v herectví, ten lidský aspekt, něčí příběh a jeho uchopení.

EN: What is the purpose of your life? Or, what is your daily routine and where lies your individuality and what drives you to move forward?

I want to see, feel, learn, experience and understand…and one day, if anyone’s interested, pass something on. Ideally to my own children. I just want to take part in the big tale, however visible or invisible part that is. What drives me is the beauty and abomination we’re surrounded by, my imagination and the inspiring people I am blessed to know. Their presence enriches my life and I try to do the same in return – however it doesn’t always work both ways and that’s all right too.

Co je smyslem tvého života? Nebo jaká je tvá každodenní trivialita a v čem spočívá tvá individuální realizace a co tě žene dopředu?

Chci vidět, cítit, poznat, zažít a pochopit a jednou, když bude zájem, tak také něco předat. Nejlépe svým dětem. Chci se cítit součástí toho velkého příběhu, ať už jakkoliv viditelnou nebo neviditelnou. Dopředu mě žene krása i hnus okolo mě, moje vlastní představivost a pár inspirativních lidí, kteří mi jsou blízcí, a kteří mě svojí existencí strašně moc obohacují – já je snad trochu taky, i když ne vždycky to musí být vzájemné a i to je v pořádku.

EN: The everyday life can be perceived as a prison for some. Your ‘story’ is interesting and that is why I am interested if you, for your each role, undertake a preparation that is uncommon.

The preparation is crucial. The exact process of it depends on the project, on the character. My role in Strike back was unusually physically challenging. For the first time in my career I had to learn stuff like shooting guns, combat and a fight choreography. That’s when my job becomes really interesting and fun – when I have to challenge my abilities, learn new skills no matter the sweat and tears. In the future I hope to enjoy more such roles that broaden my horizons and stretch my potential.

Všednodenní život se může jevit pro někoho jako vězení. Tvůj „příběh“ je zajímavý a právě proto mě zajímá jestli pokaždé, když hraješ procházíš přípravou, která je neobvyklá.

Příprava je důležitá a s každou rolí je nějaká potřeba – jaká, to se liší s každým projektem. Role v seriálu Strike Back byla první, kdy jsem musela takto trénovat, učit se se zbraněmi a choreografii souboje. Je to jeden z nejzábavnějších momentů této práce – když jste nuceni učit se v potu a slzách novým dovednostem, tak trochu překročit svůj stín. Já mám podobné výzvy ráda a doufám, že přijdou i další role, díky kterým si rozšířím své obzory a objevím netušené schopnosti ☺

EN: To meet an actor who you know from a tv screen and who has played many characters must a strange feeling. I am wondering if you did meet anybody who really inspired you personally.

The colleagues who intrigue me and who I remember the most are those who gave me some kind of important lesson – whether it was a positive or a negative experience. One of the most pleasant and enjoyable moments in my career was working with actors like Viggo Mortensen, Moritz Bleibtreu, Helen Miren or Peter Guinness. In the Czech Republic it would be for example Vladimir Javorsky. These are some really inspiring people – for their incredible talent but also for their human qualities.

Vidět herce, kterého znáte z televizní obrazovky a který má za sebou řadu postav, je zvláštní pocit, zajímalo by mně s jakou osobností jsi se potkala, o které si schopná stoprocentně říci, že tě hodně zaujala jako osobnost.

Při práci mě zaujmou takoví kolegové, od kterých se naučím nějaké důležité lekce. Ať už příjemné nebo negativní. O těch z pochopitelných důvodů mluvit nebudu. Z těch prvně jmenovaných budu nejvíc vzpomínat na Vigga Mortensena, Moritze Bleibtreu, Helen Miren nebo v Británii uznávaného divadelního herce Petera Guinnesse, u nás pak například na Vladimíra Javorského. Na place jsou inspirativní nejen jako úžasní umělci ale zároveň jako lidi.

EN: More dominating is an individual character, more driven the person is to succeed. Do you have any ritual or an advice for somebody, who wants to start and does not know where. How to begin?

The way I joined the industry was a bit unorthodox – I only decided I’d start studying acting at the age of 25 which is pretty late, and I got my agent before I had even started my classes – that is an usual and massive luck. But to really make it is another story – it is such a long-distance run. Therefore I am not sure I am entitled to be giving advice yet. It is hard to recognize “now I’ve made it”. Maybe such feeling never comes and maybe it is better that way – to never tap yourself on a shoulder. However, I guess I could advice the following: learn and work hard, go to a drama school and classes but then find your own technique and approach. Don’t be scared by your fears – embrace them. Don’t listen to negativity. And most of all have fun! Enjoy every moment when you’re acting, love your craft – whether it’s a job, an audition or just homework.

Čím razantněji do popředí vystupuje individuální charakter, tím silnější je možnost prosadit se. Mášnějaký rituál nebo typ pro někoho, kdo chce začít a neví jak. Prostě jak začít?

Začala jsem jinak než většina herců – už jen tím, že to bylo v pětadvaceti, což je celkem pozdě. No a jestli jsem se prosadila, abych mohla radit, to nevím. Je to běh na dlouhou trať a člověk těžko pozná, kdy nastává ten moment „tak a dosáhla jsem to!“. Možná nikdy. A možná je to tak správně. Kdybych měla začínajícímu herci poradit, tak by to bylo, ať se učí, vyzkouší všechny možné techniky, naučí se co nejvíc ve škole, na různých kurzech a lekcích, a nakonec ať věří svému instinktu a najde si vlastní způsob fungování, vlastní techniku a přístup. Ať se nebojí svého strachu. Ať neposlouchá negativní řeči kolem. A ať si každou chvíli, kdy hraje, užívá a prožívá naplno a s láskou – i když je to třeba jen casting nebo domácí cvičení.

EN: When it comes to shooting – a lot depends on the atmosphere and trust within the production group. To what extent does the director contributed to the overall atmosphere? Some directors are known to be strict. James Cameron is said to nail mobile phone on a wall when they ring during shooting. What is your experience with directors while shooting?

Some movie directors are great fun – nice people to chat with while having that early morning coffee in the base camp. But unfortunately, it doesn’t always mean they will be good at expressing their exact thoughts on the set later. Then you meet directors who are amazing visionaries and know exactly what they want – but because of their attitude towards the team and actors, I don’t dream of working with them again. It is ideal when all favorable attributes come together – when the director is approachable, nice and a good psychologist with the actors as well as a talented creator and artist. For me the top of the peak was, very unsurprisingly, working with David Cronenberg. He didn’t rush or waste time, knew exactly what he wanted and he got that on the film, nothing less nothing more. He gives actors incredible freedom, a creative space, he says little – but what he says makes a complete sense, it is spot on. The result of fifty years of experience I guess…and a huge portion of genius.

Co se týce natácení – hodně záleží od atmosféry prostředí a důvěry v kolektivu, kde se zrovna něco natácí. Do jaké míry vytvárí tu atmosféru režisér? O některých režisérech se ví, že jsou dost přísní. Prý James Cameron přibijí mobily na stěnu, když během natácení někomu zazvoní mobilní telefon. Jaké máš zkušenosti s režiséry během natácení?

Někteří režiséři jsou milí, fajn se s nimi povídá ráno s kafem a cigárkem, když se všichni sejdeme na place – jenže pak se o pár hodin později neumí vyjádřit ohledně toho, co po herci ve scéně chtějí. Na druhou stranu jsem zažila přístup sebevědomých režisérů, co mají ve svých kreativních vizích jasno, ale pracovat bych s nimi pro jejich aroganci znovu nechtěla. Ideální je, když se spojí všechny kladný atributy najednou – když je režisér jak skvělý psycholog a pro herce oporou, tak zároveň pevná ruka na setu a schopný tvůrce. Pro mě byl v tomto směru špickou, asi ne úplne překvapivě, režisér David Cronenberg. Jediná minuta nepřišla nazmar, žádný záběr neskončil na podlaze střižny, přesně věděl, co chce a to se natočilo. Zároveň dává svým hercům neuvěřitelný prostor a usměrňuje je minimálně – řekne to ve dvou jasných větách a pak dá volnost kreativitě. To je holt padesát let zkušeností za kamerou. S přidáním notné dávky genia.

EN: An experience is a source of personal meeting. A lot depends on authenticity. To expose one’s inner feelings is not an easy task as it is not easy to identify with a role’s problems. In your opinion, where does a good actor come from?

A good actor is never full of himself and his laurels. He (or she) knows it is essential to always stay alert and improve. Some amazing actors of course behave terribly when off duty, you hear all sorts of stories – but when it comes to work they are professionals and approach it with a great respect. That’s what keeps them good. If the arrogance infiltrates into the work, it is a downward spiral. When you are open-minded and keep on learning, you stay humble – it constantly reminds you of your imperfections. And that makes you a better person and a better actor. Another crucial point is the team. Talent isn’t much help if you don’t have the opportunity to work with the right people. An actor is only as good as his script, his director and fellow actors in a scene.

Zkušenost je zdrojem osobního smyslu. Hodně závisí na autenticitě. Odhalit své vnitro není jednoduchá záležitost a také není lehké se ztotožnit s problémy postavy. Jak se podle tebe rodí dobrý herec?

Dobrý herec je ten, který nikdy neusne na vavřínech a stále se chce zlepšovat a zdokonalovat. Někteří hodně skvělí herci se v civilu chovají naprosto nemožně a namyšleně – ovšem ke své práci přistupují s největším respektem. Jakmile ta namyšlenost přejde i ve sféru pracovní, jde to s jejich výkonem z kopce. Trénink a tvrdá práce posiluje sebevědomí, ale zároveň nám ho krotí, protože odhaluje, kolik toho ještě neumíme. To všechno dělá nejen lepšího herce – myslím, že to platí v životě všeobecně. No a abych nezapomněla: dobrého herce dělá dobrým také kvalitní scénář, režisér a kolegové – bez toho by nezvládl ani ten nejlepší herec vůbec nic.

EN: What do you have in common with Hana Knizova? Where was the editorial, Hana and you prepared for S&D, shot?


Hana is one of my closest people. We have an inside joke between us which became a sort of real life practice: if I go anywhere for a longer period of time I have to make sure there is a room in the house (or at least a bed) for Hana – just in case she turns up at the door. We call it the ‘Hana’s room’ and there is one in LA for her too, of course. She came to visit me for two weeks and stayed for a month. We had fun and also worked on several projects together – and one of them is this one, which we are publishing for the first time on Sons & Daughters. We shot it in the vibrant streets of Hollywood and I portray a former movie actress who has lost her dreams, ideals and aspirations to a disappointing environment of hypocrisy and poor choices. It reduced her to a lonely and frustrated mundane with a pretty façade. We found plenty of inspiration when hanging out in LA. You hear all sorts of stories that are equally sad and grotesque. The aesthetics are inspired by classic Hollywood clichés and stereotypes.

Co máš společné s Hanou Knižovou? Jak a na jakém místě vznikal fotoeditoriál, který jste s Hanou pro Sons & Daughters Magazine připravily?

Hana je jedna z mých nejbližších lidí. Náš interní vtip je, že pokud někam na delší dobu jedu, musím pro ni mít vždycky pokoj nebo alespoň postel, kdyby se náhodou objevila ve dveřích. Říkáme tomu ‚Hanka’s room‘ a zrovna takový měla i v LA. Přijela na dva týdny a zůstala s námi měsíc. Udělaly jsme spolu několik projektů – jeden z nich je právě tato série, kterou publikujeme poprvé na Sons and Daughters. Série je nafocená v pestrých ulicích Hollywoodu. Já jsem v něm ztvárnila postavu hollywoodské herečky, která někdy v minulosti měla své sny, ideály a aspirace, ovšem pokrytectví, zklamání a špatná rozhodnutí ji pohltily a udělaly z ní frustrovanou osamělou mondénu s pěknou fasádou. Podobných příběhů, plných nenaplněných snů, je v Hollywoodu plno… je to smutné a groteskní zároveň. Estetika je inspirována klasickými hollywoodskými klišé a stereotypy.